Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Eduardo Ramírez je člověk, který má tuze rád tajuplnou tvorbu hudby s mystickým přesahem. Je členem hned několika projektů, které spojuje pod společenství Black Twilight Circle, v jehož čele stojí. To je okruh lidí, které nejen že spojuje určitý úhel pohledu na muzikální směr, ale i historie vlastních kořenů a s ním spojená filozofie. Můžeme v tom najít paralelu na Inner Circle, Blaze Birth Hall nebo Les Légions Noires. Eduardo však postavil základy na dávných jihoamerických kulturách, odkud také pochází. Proto se spoustu kapel, které BTC sdružuje, jmenuje dle původních názvosloví Mayů, Aztéků i jiných civilizací. Jmenovat můžeme kupříkladu Kuxan Suum, Tukaaria, Muknal, Volahn a další. My si však nyní povíme něco o kapele Blue Hummingbird On The Left, což sice není původní název, ale zkuste si zapamatovat a správně vyslovit originál: Huitzilopochtli. Toto slovíčko jest jméno jednoho z nejvyšších aztéckých bohů, které se dá volně přeložit asi jako modrý kolibřík po levici. Pro úplnost ještě doplním, že to byl bůh války, lidských obětí a slunce. Zároveň to byl patron původního města dnešního Mexico City, tedy Tenochtitlanu, respektive dnešní Mexico City bylo v dobách kolonizace násilně postaveno na jeho ruinách, které dobýváním vznikly.

Ale dějepis si nechme na jindy, spíše berme v potaz fakt, že kapela Blue Hummingbird On The Left staví svou lyrickou i hudební část na aztécké kultuře. To se celkem citelně odráží v hudbě samotné, která krom živelného black metalu dokáže navodit indiánskou atmosféru, což je pro výsledek důležité. Soubor funguje od roku 2010, ovšem až s příchodem roku 2019 se konečně podařilo vystrčit ven velkou desku, které nese název Atl Tlachinolli. Tohle dílo pak vychází u celkem dobře známého labelu Iron Bonehead Productions, který pod sebou sdružuje nemalý počet vskutku agresivních blackerů. Tím pádem skvěle zapadá do příslušné stáje a jedinec neznalý kapelní tvorby, ale za to zběhlý v jejich katalogu, si hned může lépe dát do souvislostí muziku, kterou tahle kapela dělá.

Tou je velmi syrový a až militantně naštvaný black metal. Drobný přesah pak občas tvoří lehké melodie a hlavně indiánské halekání. Díky oněm vokálním kreacím se mi protnula vzpomínka na album Exuvia od The Ruins Of Beverast, kde lze určitou hudební podobu rovněž vystopovat. Ovšem mnohem více muzika modrého kolibříka čerpá z norského blacku a mnohdy citelně slyším odkazy na Darkthrone. Na tom přece není nic špatného, takže jen houšť! Co se mi líbí asi nejvíce a co mě dostalo opravdu fest, jsou některé riffy. Obzvláště ten, který zaslechneme v pátém songu Rain Campaign, to je vážně skvost, který mě neskutečně baví. Jinak se to tu tluče v rychlejším tempu, kde správně vyniká ta naštvanost z kolonizace, zničení dávné kultury a jiných násilností, které nyní mají jasnou podobu a lze je pojmenovat. Ten vztek je z desky patřičně cítit, takže obavy z utahaného materiálu mohou jít v klidu stranou.

Na jednu stranu se tu bavíme o celkem slušné jízdě, která dokáže se člověkem zatřepat, ale je to i úskalí, které ne každému sedne. Je to, pravda, lehce tradiční black metal s novodobějším zvukem, ale pořád jde o divoký bordel, se kterým se dá vypořádat mnohdy poněkud složitě. Však, kdo trošku znáte ostatní položky stáje Iron Bonehead, tak asi tušíte, kam tím mířím. Ostatně, pokud je znáte a líbí se vám, nebudete mít problém ani s touhle aztéckou větví a pochopitelně to samé platí i naopak.