Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chlapíci z Bristolu mají na svém kontě už sedm desek. O žádné z nich na Echoes dosud nepadlo ani slovo, tak si teď řekneme něco málo o té poslední. The Outpost bylo v první fázi zamýšleno jako album pro boční projekt, kterým si pánové Attwood a Sadler chystali zahojit své elektronické dušičky. Během rok a půl trvajícího procesu však bylo rozhodnuto jinak. Takhle budou znít Blueneck roku 2016.

A bylo to dobré rozhodnutí. Na novém albu je to řešeno kompromisem, který nemůže nikoho urazit. The Outpost není tak svéhlavě elektronické album, aby to přivádělo post rockovou komunitu do úzkých a zase naopak. Spíš by mi přišlo divné, kdyby tahle deska patřila někomu jinému a ani by vlastně neměla proč. Elektronické vlivy se nedržely zpět ani dříve a dnes jsou jen trochu víc na očích.

Nedá se nezmínit skladba Ghost, která nad ostatními ční svou chytlavostí a chtě nechtě se z ní stává ta, kterou si okamžitě zapamatujete a nejde z ní spustit oči. Je to jasný lídr a i když by asi nechtěla, aby se ty další držely v jejím závětří, celkem logicky se tak děje. Její otisk je prostě silnější. Dál The Outpost spíš jen tiše pluje na vlnách synteticky zasmušilých atmosfér a rázněji promluví jen někdy. Například ostrým vzbouřením kytary v úvodní From Beyond. To hlavní ovšem tkví v náladě a schopnosti s ní pracovat a měnit ji, aby nezůstalo jen u nafouklé bubliny, do které se hezky ulehá, ale dál je docela nevyužitá. I přes tišší chod a snivé zatmění je novinka bublinou, kde se dá v klidu popřemýšlet a přitom se do této činnosti nijak nenutit.

Na konci zapadákova svítí pouliční lampa. Je vidět už z dálky a můry na ni sedají jako vždycky. Z domu na kraji silnice se ozývá tichá hudba, která se dramaticky mění jen výjimečně. Někdo vydrží zevlovat pod sloupem, někdo jde dál do tmy a někdo pootevře dveře domu a jde dál. Já jsem šel a Blueneck mi zahráli svou novou zpověď hned několikrát. Byl to mile strávený čas.