Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bong-Ra - Black Noise

Bong-RaBlack Noise

Victimer14.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Hustá i zvráceně rytmická zvuková hmota Black Noise.

Zapomeňme na bílý šum, nechme rozeznít ten černý. Konfliktní frekvence a protichůdnou dynamiku. Black Noise je něco jako mnoho disonancí naráz, ale také dystopií páchnoucí industrial metal křížený s breakcore music. A v neposlední řadě nové album nizozemského projektu Bong-Ra. Album, jehož oficiálního vydání se u renomovaných Debemur Morti dočkáme přesně za týden. Ústřední personou tohoto experimentu je Jason Köhnen, muž bohaté minulosti nejen u svého souboru, ale také hudebník, který je například členem sestavy doomových Celestial Season. Dalších x spolků a respektovaných jmen napříč scénou, u kterých se tento pán zdržel, lze bez problémů dohledat na příslušných místech. My ale pojďme společně vzdorovat černému šumu.

 


Black Noise je experimentální deskou na pomezí industrialu, doomu a breakcore s hustým a neúprosným zvukovým stiskem. Nedá se říci, že poslech nebolí. On bolí, musí. Svět není v pořádku a v pořádku není ani materiál alba Black Noise. Dystopicky průmyslový a zvrhle taneční. Explodující a plný těžkých okamžiků. Dominuje zkreslení a spousta efektů, zmar i dusavá rytmika. Všeho je natlakováno na jednom místě tolik, že unést vše najednou není pro každého. Můžeme to celé brát jako hustou zvukovou avantgardu, lomozící tunu černého kabelážního bordelu, z něhož co chvíli vyskakuje ven nepolapitelný breakcore. Mechanika je nervózní, rytmy splašené, ale i utahané a unavené. I když jsem na podobné záležitosti z minulosti vybaven, masáž Black Noise není lehké obsáhnout. Ve chvíli, kdy se zdá, že to půjde, přijde moment, který všechno rozbije. Má to tak ale být, je to Black Noise.


Album nadimenzované, místy přehrávané. Rozhodně šílená porce zvukových kolapsů a možností, jak se vystavit zkáze moderního světa. Black Noise je odpovídající název pro to, co se děje v jeho drážkách, nebo co vysílají jeho sondy. Je to moderní stroj vykazující jistou obdobu poruchy nebo přeprogramování. Ta hustota je ubíjející. Přemnožená kybernetika. Na jedné straně mi to celé přijde trochu teatrální, na té druhé upřímně temné a bezvýchodné.


A určitě se cítím líp v místech, kterým dominuje tuhá tma a chuť zastavit život. S krutou unylostí kázat zánik a působit hodnověrně. Majestátně a kontaminovaně. Je to jako nemoc. Nemoc dnešní doby, kdy je člověk vystaven tolika tlakům a pokud si je připouští, může to dopadnout špatně. Black Noise je zkažený a ztracený kus dnešního světa. Album, které ho po svém definuje. Jeho pomalejší, až klasické industriální kusy si umím užít. Ty překotnější a naspeedované mi tolik nechutnají. Tady mi ty experimenty přetékají a už je nezvládám zachytávat.

 


Celkový dojem z alba je roven experimentální, energické i depresivní tmě. Dvěma stranám mince v jednom dystopickém příběhu. Pasáže, které mi nějakým způsobem evokují fabrikální umění P.h.o.b.o.s. nebo Red Harvest, jsou mi po chuti. Ovšem Black Noise není jen o nich. Albem proudí těžko zvladatelný tok adrenalinu a umělecká chuť ho vydráždit na maximální míru. A právě to mě nechává chladným. Pro průmyslové modernisty, kterým nevadí stálý tlak a bolest hlavy z ostrého zvuku - těmto lidem lze album doporučit. Ti pokornější budou nejspíš vystaveni přílišnému vypětí a dlouho se nezdrží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky