Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Borknagar - True North

BorknagarTrue North

Victimer8.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Severní vítr není krutý a krutí nejsou ani Borknagar. Nejde ani tak o celkovou jemnost, kterou novinka nabízí, jako spíš o spokojenost a obyčejnost, která z ní sálá a zabíjí to hlavní. Překvapivost.

Vzduchem voní jaro, je slyšet zpívající ptáky, auto je neslyšně zaparkováno a z jeho blízkosti jsou k dispozici mimořádné výhledy do krajiny. Stačí otevřít dveře a zahledět se. Přijeli Borknagar. Jsou nad věcí, do terénu se jim dvakrát nechce a to i přesto, že je evidentně nad nulou a podmínky jsou téměř ideální. Mráz aby člověk pohledal, možná tak v noci. A taky možná tak ve dvou, třech skladbách nové desky True North. Trochu ostřejší příměr na úvod, ale ponese se celou recenzí, stejně jako se nese nevzrušený pocit z poslechu novinky. Vadí mi to? Sám sebe se neustále ptám. Myslím, že postupem času už ani ne, ale líto mi to trochu je. Nejvíc hrdý z celé aktuální desky je její obal. Pohled na něj je až fascinující, jeho příběh však o poznání méně.


True North ukazuje sever jako místo, kde člověk sem tam narazí na nástrahu, jinak však může být v klidu. Klidný je totiž i charakter nahrávky. Smířený, napůl (rádoby) divoký a napůl lehký jako vánek, který sotva pročísne vlas. Stejně tak se jeví co do zajímavosti. True North je výmluvný název alba, které je ve skutečnosti definicí jemnosti jako tváře dnešních Borknagar. Se vším pohodlím, bez (pro mě osobně velmi důležitého) aspektu dobrodružství, zápalu a správně vyjevených obličejů z nečekané situace. Tyhle nečekané situace hledejme na novince jen v omezeném množství. Proto se pak nedivme, že naše obličeje budou stopy vyjevení také postrádat.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/borknagar%202019.jpg


Může se zdát, že jsme poslední dobou na Borknagar u nás v redakci přísní. Může být. Především je nás tu ale dost na to, abychom mohli říct, že tahle kapela s námi ušla během svých alb pořádný kus cesty a jejich výčet máme bohatě zmapovaný. Za sebe (a nejsem v tom sám) pak musím říct, že po posbírání všech sil a hrdosti na albu Urd, jsem byl poměrně nemile překvapen ne zcela naplněným potenciálem předchozí nahrávky White Thrice. Ta nabízela samotné vokální mistrovství nordického světa, nejvíc, čeho jsou Borknagar vůbec schopni na jednu desku vecpat. Celkově ovšem materiál vyzněl poměrně všedně a s nevábným závanem jisté vyčichlosti. Vokál, nevokál. Má očekávání se jednoznačně nenaplnila. Ve stejném trendu novinka True North bohužel srozumitelně, a zároveň tázavě ve vztahu k náročnějšímu posluchači, pokračuje. Ten pocit ohranosti a nepřekvapivosti přebíjí vše ostatní.


Jak kolega Sorgh minule jednoduše a trefně vepsal do stylu alba Winter Thrice, současní Borknagar hrají především epický metal. Víc si nad tím není třeba lámat hlavu a vymýšlet kraviny. Je to pořád trochu black, trochu folk a trochu viking a taky dost málo prog, abychom aktuální tvorbu jako progresívní měli brát. V tomto ohledu bych byl docela opatrný. Ve spojení s novým albem pak termín prog dostává až trochu legrační nádech. Jako by už zcela vyšuměl někam za obzor...


Nechci být ale jenom negativní. Lehčí poloha alba nemusí být na škodu, pokud je s ní obratně zacházeno. Borknagar jsou pořád schopní vyloudit ze svých strun, hrdel a severských pohnutek dost kompozičního vzepětí na to, aby se nezajídali. Taková Lights je pro mě světlým bodem desky, i když její jemnost může svádět k medové hře na sever. Ale i ta k tomu všemu prostě patří. Jsou tu skvěle pořešené vokály v Into The White, kdy dokonce lehce naběhne husí kůže (holt jsou to pořád extra hlasy) a zajímavá předposlední skladba Tidal, která jako by se duchu alba trochu vymykala a kladla na sebe přísnější měřítka. Pak už jen pár okamžiků, nápěvů a asi i nápadů, které stojí za větší pozornost. Jinak nemohu sloužit.

 


Vokály ale samy o sobě zvláštní pozornost nepotřebují. Jejich léty prověřené přednosti mluví za vše. V sestavě zůstala dvojice ICS Vortex - Lazare a všichni moc dobře víme, kde jsou jejich schopnosti. A asi i limity. Vortex je pořád výborný zpěvák, o tom žádná. Lazare má taky skvělý hlas a spolu pořád tvoří tandem, který Borknagar mohou další jen závidět. Přesto i tahle výsada v postavení novinky, jaká sama sebe nabízí, nic zvláštního nepřináší. Spíš jen postupy, na které jsme léta zvyklí. Zde jsou mnohokrát opakovány a když už se dostane na motiv, který zaujme novým pojetím, jeho účinky jsou opravdu jen chvilkové (jako ve zmíněné Into The White). Celé to za okamžik stejně sklouzne do podivně patetické formy vyjádření, že si říkám - tohle už vážně ne, děkuji. A když i Vortex zabředne do jakéhosi bludného vokálního kruhu, je něco špatně. Další melodický výlev už neunesu, nemám na to. Víc oživení prosím, víc dravosti, víc nečeho nad rámec... Ale je to marný, je to marný... je to marný. Není to tam.


Severní vítr v podání Borknagar není krutý, ale hebký vánek, kterému svítí na cestu slunce a hora na horizontu je víc politá polevou, jak skutečným sněhem. Jestli je to na škodu? Za mě protentokrát ano. True North je pro mě zklamáním, deskou bez většího charismatu a toho správného severského spiritu. Slabší položka diskografie, bohužel. Jsem naboso a nestudí to.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lord Owl / 4.4.22 21:30odpovědět

Kdyby se to jmenovalo co já vím "Varga, Varga", tak prosím. Ale k "tomuhle" si přiřadit název alba "True North", tak to už radši "Stay true". Tohle podle mě hudebně neevokuje sever ani náhodou. Jestli Sever, tak v podobě zapadlé chatky v krajině prvotiny.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky