Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Borknagar - Urd

BorknagarUrd

Victimer3.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Borknagar stále umí a působí jako polití živou vodou. Konečně pokročili tam, odkud je výhled do světlých zítřků a "Urd" je tím albem, jenž se může dmout pýchou. Hodnotným kusem, pulsujícím barevným kmenem, dodávajícím sílu a svobodu.

Slyš prolog norské mytologie, sedni ke studánce a přemýšlej o bytí, které pohání tvůj krok. Povím ti příběh z již zašlého letokruhu, z dob dávných věků, kdy stromy podávaly svědectví každého dne a voda dala se pít přímo z bystřiny, která lemovala skromnou usedlost, mrav i knihy, do nichž byly zapsány příběhy minulosti. Postava sedíc pod památným stromem Yggdrasil a spřádajíc pramen minulosti, jež pohlíží zpět a bere si své v dnešní den. Vypovídá, vzpomíná a spojuje v jedno sdělení ony časy, které znamenaly mnoho. Tam kde dnes stojí statek tvůj, tam kdys mýtina prostá. Tam kde zahrada tvá v tento den, tam v onen čas jezero s množstvím ryb. Uctívej tak co bylo, věř tomu co je a vyhlížej moc přírody, ze které pochází vše. Vše od pradávna. Minulost nechť řídí mysl tvou a neusedá v prach.

 

Borknagar sami ve svých prohlášeních těsně před očekávaným vydáním novinky "Urd" mluvili o jakémsi návratu v čase. Důraznějšímu obratu k vlastním kořenům, k jakési provázanosti s alby, jež měly závažnější dopad na je samotné, než poněkud uvadající tvorba posledních let. Řekl bych, že od doby, kdy nastoupil do řad kapely vokalista Vintersorg, došlo k postupnému sesuvu nápaditosti, víry ve zdravou kreativitu a dostavila se plytkost, rozmázlost a místy až zbytečnost. Jako poslední skutečně dobré a hodné jména Borknagar považuji album "Empiricism", dále už měla alba klesající tendenci, i když folkové "Origin" mohlo zaujmout a "Epic" sebou neslo cosi málo invence, což se nedá říci o podivném "Universal". Opakující se postupy, mdlé nápady a laciná rozpoznatenost, co bude ten daný časový úsek následovat, se vtíraly do podvědomí čím dál neodbytněji. Borknagar sami toužili po změně.

 

Tu má reprezentovat aktuální sbírka devíti toulek zpět v čase pojemnovaná "Urd". Do sestavy se vrací vokál minulých alb Simen, který tak na nové desce výrazně podporuje trochu statičtější projev Vintersorga. Po vokální stránce dosáhli Borknagar nejspíš samotného nebe, protože opěvovanější mistry hrdla lze nalézt jen po těžkých útrapách. Zejména díky vokálům, a tím jak jsou celkově pojaty a propojeny, se albu dostává dalšího rozměru. Po stránce hudební Norové vkročili zřejmě někam do období "Empiricism" co se týká tvrdosti a majestátnosti. Vypíchnout z těchto pozitiv je nutné to nejpodstatnější. Borknagar se na "Urd" znovu mění v sebevědomou kapelu, která si dovolí spojit mnohem více motivů a nespokojí se s průměrným málem. Vidím mocně rozkročenou skupinu, která se znovu nadechla, načerpala z okamžiků své minulosti a nechala tak do své nejnovější tvorby zapůsobit mnohé ze svých odkazů a zkušeností.

 

"Urd" je albem mnoha podob, jen svému statickému předchůdci se nepodobá prakticky v ničem. Jeho síla roste skladbu od skladby, není plýtváno nápady na startu urdí projížďky, neb je nápadům nakloněno celé dílo a poslech přináší mnohá překvapení. Novinka není nějakým revivalem sebe sama. Je to onen památný strom Borknagar, jehož koruna je nyní rozkvetlá a košatost nabyla na rozměru.

 

Největší plus tedy spatřuji v otevřeném spojení dneška se včerejším soumrakem, obohaceném o nové, jež propojení obou přináší. Ač jsem měl původně o osud těchto přírodních myslitelů z řad metalových chasníků jisté obavy, novinka je rozmetala a posunula mi Borknagar zpět do míst, kde si je přeji vidět a slyšet hrát. Albem "Urd" došlo k ukončení jakési hybernace, kdy se zdálo být vše lhostejným a mnohokrát řečeným. Takový nový vítr ve staré kapele, který dorazil do koruny Yggdrasil právě včas.

 

V některých článcích a zmínkách o novince se člověk může setkat až se superlativy hovořícími řečí nejvyšších čísel. Podobný názor nezastávám, jsou zde ještě patrné rezervy, je kam jít, kudy pokračovat. Jsou zde ještě místa, která by si zasloužila větší péči, aby se o nich mohlo mluvit jako o tom vůbec nejlepším. Samotná proměna mi ale stačí k tomu, abych Borknagar viděl na dosah svých nejlepších let spojených i s albem "Quintessence", ovšem na spojení "na dosah" bych kladl zváštní důraz. Ano, jsme tady, jsme zpět, jsme připraveni a konkurenceschopní. Jsme Borknagar, ti co patří k elitě a hrdě hledí v kraj. A to je myslím to nejdůležitější, že tahle kapela ještě neřekla své poslední slovo.

 

Tak zněl ten příběh co povědět měl, že není starý ten, kdo moudrý je a celý život žil jako dobrý člověk. Teď zavři knihu i oči své a zamysli se nad tím, kdes byl, kudy vedla cestá tvá a co dobré ti přinesla. Přemýšlej jak jej uchopit a nechat nenásilně vnést mezi nové prožitky a zkušenosti. Pohleď ve stromy, co v nich vidíš. Neb není strom, co neví, co v kořenech se skrývá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 15.1.13 16:25odpovědět

Díky, vidím (slyším) to velmi podobně.

Marcus / 15.1.13 9:50odpovědět

Veľmi pekne napísaná recenzia na (po čase opäť) skvelý album od BORKNAGAR. Aj keď u mňa kvalít prvých dvoch albumov nedosahuje, je to pecka, povedal by som, že hlavne zásluhou Simenovho návratu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky