Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Black Country Communion (dále jen BCC) jsou již zavátou historií, stejně tak vzpomínky na výtečného Bonamassu, který začal dávat váhu na jiná ramena své sólové kariéry, a pokračování s jeho účastí se neslučovalo s dalším fungováním hvězdného souboru. Hughes s loajálně vzorným parťákem Bonhamem přibrali mladou krev ke kytaře a rozhodli se debutovat pod novou značkou California Breed. Zároveň v tichosti zapomínáme i na klávesový příspěvek Dereka Sheriniana. Máme zde tedy trojici k vysoké karetní hře. Kam se Hughesovci vydali ve svém novém putování? Vezmu-li to v kontextu s prvním albem BCC, jsou na tom velmi podobně, ale aktuálně jsou více než kdy předtím hození do Led Zeppelin. Odchodem Bonamassy ubylo bluesového feelingu, řítícímu se vlaku bylo vyměněno kolesové soustrojí a byla mu dovolena vyšší rychlost a razantnější průjezd.

Vzpomeňme na nejednu velkou rockovou formaci, kde se s věkem dostavuje ústup do klidnějších vod, vezměme však v patrnost i mnoho čtyřicátníků, kteří vstoupili do hudby přes smrtící záhyby a dnes art rockově preludují a tvoří hudbu, kterou si užívali jejich otcové. Chce se mi brečet při jejich poslechu v kontextu toho, jak šedesátník Hughes na to jde pěkně zhurta až na dřeň. Na první poslech se nemusí přemýšlet, ale na druhý je cítit, že to není bezduchá rocková rubanice, byť vychází přímočaře od srdce a z hudebního přesvědčení autorova. Glen není ochoten brát na sebe ohledy a dává si zabrat. Entuziasmus a nasazení z eponymní nahrávky doslova kypí, přetékají přes všechny myslitelné okraje a posluchač může jen brát a čerpat energii bez obav z jejího přiškrcení ventilem.

Většina skladeb sází na neurvalý razantní přístup. Co skladba, to většinou šleha sukovitým prknem. Silné hard rockové pnutí snoubené s lehounkým bluesovým dotykem naznačují vysoký standard celé nahrávky. Hromovláda Bonhamova tasí v jedné skladbě rejstříky, co většině vystačí na celou rockovou desku. Variabilita temp a dynamiky nepramení z každého. Watt není virtuóz jako Bonamassa, což jen vítám. Hraje pro celek a skladby tak získávají na vnitřní síle a sevřenosti, více než bylo zvykem u BCC. Watt vyznává i modernější říznější ladění což umocňuje onu tvrdost propašovanou do profláklého hard rocku a zanechává čerstvý vánek, i když nakládá sedmdesátkových nálad po tragačích. Watt má dar významně, ale nenápadně čarovat na pozadí a vytvářet podstavu pro exhibujícího Hughese, jemuž stáří dává křídla.

Celým debutovým dílem rezonují pradávní Led Zeppelin. California Breed nastavují přívětivou tvář, na které květnatí klasické motivy, vše se prolíná a vrství a rozličně mění do všech poloh, které u těchto dinosaurů dodnes obdivují nespočitatelní uctívači. Přesto dojem z retra při poslechu nehrozí. California Breed umějí i v základním osazení zkomponovat a nahrát kvalitní rockovou písničku s triviálními melodiemi a přímým tahem kupředu a kupodivu se u poslechu necítím blbě. Kdo jiný než Hughes by měl vědět, že enormní setrvalý tlak není vhodný pro koncept jakékoliv sbírky písní a kdo jiný by nám měl říct svůj názor na balady. Ano i Hughes s energií nebožky Fukušimy ve své schránce se dokáže zastavit, pohoupat nás a dovolit nám lehce se zasnít. Ale aby ze sebe nesypal vypjaté emoce a hluboký odkaz, to po něm není možné chtít ani při citlivějších skladbách.

Baladické vnuknutí je na albu minoritní a plynoucí produkce nás nenechá na energetickém suchu. Nesmlouvavá rytmika Bonham - Hughes hrne nepotřebné pryč samozřejmou hutností, odkrývá cestu pro hladké průlety hudební historií a dovoluje přivézt posluchači přímo pod okna mobilní odpalovací stanici pro ohňostroje feelingu a jasnozřivé hudební bouře. Nejednou se na albu i zjednodušuje a zklidňuje, ale je to právě Hughes, který si neumí dát pohov a stále ze sebe doluje výkony s intenzitou sportovce v nejlepších výkonnostních letech. Hughes neumí zůstat v klidu a pevně věřím v albové pokračování California Breed do roka a do dne. Bombastické dílo.