Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cannibal Corpse - Violence Unimagined

Cannibal CorpseViolence Unimagined

Sorgh6.7.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Nošení dříví do lesa? V případě Cannibal Corpse to je a není pravda. Tuhle notoricky známou chásku není třeba představovat, na druhou stranu je boží, že tady stále jsou a natáčí zatraceně dobrá alba. Nebude od věci se podívat na to poslední, které se už od pohledu nezpronevěřuje kultu přívětivé řezničiny.

Co si budeme povídat, kanibalové jsou jedineční a za svoji osvětovou činnost by si zasloužili nějaký diplom, nebo řád zasloužilých umělců. Smrt v jejich podání je sranda a člověk se skoro začíná těšit na nějaké to prolití. Studuje barvité scény, které provázejí jednotlivá alba, sympatizuje se zanícenými řezníky a zvědavě jim kouká pod ruce. Jo, tak takhle se otevírá kloubní pouzdro... 

 

Violence Unimagined je neuvěřitelné patnácté vydání řeznického zpravodaje a nese klasické znaky svého rodu. Rozšiřuje portfólio skvělých obalů a ne poprvé ve dvou verzích. Tu rozšířenější nepovažuji za kdovíjak povedenou, naopak jedno z vinylových vydání má obal přesně podle mého gusta, to znamená více corpses, nějaké kulisy a hodně purpuru. Je to stále stejná dílna (Vincent Locke) a v obou případech se můžeme kochat spoustou krásných detailů. Jejich diktát vás povede i hudebním obsahem a bude vás laskat ostřím sekery.

 

Kanibalové jsou zase masakr, ale uměleckého ražení a protože jsem je opravdu dlouho neposlouchal, tak jsem zapomněl, jak technicky vybavená kapela to je. Ani s tolika křížky na hrbu se nespokojují s tupým hoblováním, i když jejich motorárna má koule a já ji mám upřímně rád. Skladby protkávají melodické vyhrávky, které samozřejmě nejsou určeny k tanci, ovšem fanoušky s přiměřeně poškozeným cerebrem naplní láskou a obdivem k vysokým tónům čistého zoufalství. Důležitá je hra s rytmem. Dusné, pomalu se převalující soukolí střídají zběsilé rytmické pasáže, kdy i širokokrký Corpsegrinder musí zručně přepínat jednotlivé hlasové kvalty. Jeho vokál je stále silný, chorobně chropotný a dokáže odsekávat jako zpruzená guvernantka. Ovšem hlavní síla kapely byla a je v kytarovém tandemu, který dává do placu potřebnou hmotu. Určitým překvapením je fakt, že na sólové kytaře se objevil Eric Rutan. Vystřídal Pata O´Briena, který se dal na dráhu zločinu a musel být odejit. Na jak dlouho čert ví, ale takhle se nechat chytit, to je trestuhodné. Kanibalové si hudebně určitě nepohoršili a těžkotonážní duo Rutan/Barrett šlape jako výkonný dieselagregát. S hloubkovou podporou Websterovy basy kruťárna a skvělý zvuk.

 

Surround, kill, devour! Název skladby jakoby vystihoval náladu celého alba. Živelná ofenzíva rychle se střídajících rifů je jako stádo pěšáků co tě obklopí a za chvíli není človíčka. Jaká zrůda tohle dokáže s takovou rychlostí, s takovým nadšením a neklopýtne? Holt Cannibal Corpse. S léty neztrácí chuť a drtivě dávají na odiv svoji dominanci. Z hromady většinového death metalu vybruslili do úrovně slovutného tělesa, které death metal šlechtí a popírá teorie o jakémkoliv vyprázdnění. Cannibal Corpse se podobně jako Vader stali živoucí legendou a aktuální řadovka je důkazem, že do důchodu je ještě daleká cesta. Sice ne moc dobrodružná a napínavá, ale s dobrým povrchem a jistým cílem.


Přeji rozkošné chvění při sledování klipu...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 8.7.21 10:58odpovědět

Hodně lákavé čtivo, navnadilo mě to ke kanibalismu. Rutan je asi nakopl.

Bivoj / 7.7.21 21:28odpovědět

Tadle deska se povedla

Bodin / 6.7.21 12:57odpovědět

Naprosto parádní album!

Victimer / 6.7.21 5:16odpovědět

Cannibalové našlapaní, technicky i zvířecky. Hodně mě to letos baví, žádná rutina se nedostavuje.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky