Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cavalera Conspiracy - Pandemonium

Cavalera ConspiracyPandemonium

Jirka D.3.2.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Max Cavalera se řídí heslem „když to nejde silou, půjde to ještě větší silou“ a přirozeně bez úspěchu. Vážnost Cavalera Conspiracy tak upadá stejně jako soudruhů ze Soulfly.

Tvorba Cavalera Conspiracy mi alespoň ve svých počátcích sloužila jako relativně slušná alternativa k tehdy již tonoucím Soulfly, jejichž desky z posledních let lze brát všelijak, jen ne vážně. Tedy alternativa v případě, že jsem dostal zálusk na něco z nové Maxovy tvorby, což se nestávalo a nestává tak často. Bohužel mám dojem, že Maxova tvůrčí vyhořelost se trvale přenesla i do CC, jejichž třetí deska, která je zároveň první u nového vydavatele, bez problému zapadá mezi většinu toho, co Max v posledních letech složil. A to není vůbec dobře.

 

První skutečností, která je jako jedna z mála v souladu s tím, co Max prohlašuje do tisku, je tvrdost a rychlost desky. „Pandemonium“ se snaží hned od úvodní skladby znít skutečně agresivně, vokál je posazený kamsi do kanálu, tempo je oproti oběma předchozím deskám rychlé, kytary vystřihují ostré chvilky a celkový sound je hodně špinavý, nejspíš záměrně rozostřený a bez příliš konkrétních obrysů (trochu náročnější posluchači se vyhnou velkým obloukem). Druhou skutečností je prosté poznání, že pouhý tlak na pilu razance není samospasitelný a že rychle se automaticky ≠ dobře.

 

Přitom některé pasáže nahrávky nezní vůbec špatně a především kytarová práce (ať už v sólech nebo v docela krátkých vyhrávkách, které se objevují nečekaně, ale fungují výborně) je na úrovni, z níž je znát hráčská jistota Marca Rizza (ostatně zmiňovaná i v recenzích Soulfly). Z tohoto pohledu je pak dvojnásobná škoda, že tyhle snahy působí značně bezzubě díky skladatelské jalovosti, se kterou bylo přistoupeno ke skladbám jako celku, a která nechala nesporné možnosti hráčského rozletu podřimovat na úkor ve své podstatě primitivního groovy nátěru.

 

 

Max Cavalera prostě ke skládání přistoupil maximálně jednoduše, přímočaře a v důsledku bohužel velmi jednotvárně, takže ztratit se mezi jednotlivými skladbami alba není vůbec problém, stejně jako je problém udržet pozornost po celých jednapadesát minut. A naopak – najít v nahrávce aspoň trochu svěží momenty je dřina, která navíc často končí zjištěním, že „tohle už jsem slyšel u Soulfly“. Po pravdě si nejsem vůbec jistý, jestli takhle rezignace na skladatelskou zajímavost a příklon k prostým odrhovačkám je výsledkem reflektujícím Cavalerovu vyhořelost, nebo jde o cílenou snahu vycházející z přesvědčení, že fanoušci (kdo proboha?) chtějí právě tohle. O to smutnějším dojmem pak působí Igor, který jde Maxovi evidentně na ruku, a jehož party jsou ve většině hracího času triviálně odbouchané tím nejjednodušším způsobem. Vzpomínka na jeho výkony ještě v dobách Sepultury je v tomto kontextu dost smutná.

 

Ve výsledku tak mám dojem, že Cavalerovi zůstávají už jen silná slova a rádoby silácká muzika. U obojího se nemůžu zbavit pocitu prázdnoty a klamné fasády, která se možná snaží zachránit prchavé stíny minulosti nebo možná jen maskuje nemohoucnost přítomnosti. Jenže na to my nenaletíme, že?

 

 


 

Související recenze

//  Soulfly

(2013) Savages

(2012) Enslaved

(2010) Omen

 

//  Sepultura

(2011) Kairos


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky