Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Centinex se díky předchozí comebackové desce "Redeeming Filth" pokusili vrátit zpět do předních řad světového deathu, což jim někteří moc nežrali, ale naštěstí se našli i takoví, které tento návrat nadchnul. Toho času jsem patřil do druhé skupiny posluchačů i já a desku jsem si nějaký čas vážně užíval. Když už jsem zmínil světový death metal, k Centinex se tohle označení hodí už jenom proto, že jejich smrt v sobě kloubí jak odkazy skandinávské školy, tak té floridské. To ostatně předloňská nadílka jasně ukázala. Dnes se na "Redeeming Filth" dívám z větší dálky a byť znovu potvrzuje kvalitní řemeslnou průpravu žánrem, kde se to hemží smrtkami, už tolik neštípe a nezadírá se pod kůži. Logicky.

Do oficiálního vydání druhého sourozence po návratu z hibernace chybí jen pár dní, ale už dnes si jej díky labelu Agonia Records představíme. "Doomsday Rituals" na svého předchůdce navazuje minimálně v tom, že jde o kvalitku co do schopnosti přehrávat žánr a cítit se v něm jako ryba ve vodě. K Centinex prostě tahle dřina patří, stejně jako do US stylu namočená severská chrastivost, která není tak markantní jako u jiných kapel (namátkou Dismember), ale pořád je cítit. Tahle kapela ví, jak správně naředit a vycentrovat smrtící koktejl.

Když jsem se vyjadřoval k odlišnostem v účincích poslechů předchozího alba, u novinky ty prvotně nadšené vůbec nepřišly. Bohužel. "Doomsday Rituals" je půlhodinovou porcí hustých, střednětempých songů, které snadno dokazují, že jsou v dobrých rukách a je o ně vzorně pečováno, ale žádná přidaná hodnota a pocit nevšednosti nepřichází. Na to jsou Centinex moc svázaní hrou na jistotu. Death metal obecně (jako kterýkoliv jiný styl) může povznést a týká se to jak kapel filosofujících nad mnoha prvky, které lze do lůna smrtky přinést a nechat zakořenit, nebo nadchnou i takoví, kteří se drží osvědčených postupů a pravidel. Centinex jsou právě mezi touto sortou kapel. Přesto jsem vůči novince jaksi imunní a zaujetí pro věc není na takové úrovni, abych ji mohl opakovaně bušit do hlavy a libovat si nad její neodolatelností.

Zkrátka to tam není a nebude. Nad "Doomsday Rituals" si není nutné nějak namáhavě lámat hlavu. Deset štychů na slátání krvácejících ran si jede na vlně nekomplikovanosti, oddanosti všemu smrtelnému a kálení na vše progresivní a vychytralé. Centinex jsou synonymem pro špínu, flákotu na talíři a další dovednosti řezníka, který ve volných chvílích masturbuje nad odřezky mladých kůzlat. Hudebně se kapela valí přesně jako takto stavěný dělník z masny, který o sebe moc nedbá, jídelníček odpovídá jeho hodnotám a představě o stravování a pivo zalévá zásadně vodkou. Pomalá, klátivá chůze a hrubá mluva. Ale také pár rychlých výpadů, když se ozve volání velké strany a svinstvo musí z těla ven.

Celá tahle deska je taková chuťovka pro otrlé. Pošmáknete si, odříhnete, v duchu si pomyslíte cosi o klobásovém opáčku od řezníka z vedlejší dědiny, ale přesto si dáte další sousto. Centinex to mydlí jednoduše a bez příkras. Aby to nevyznělo nějak lajdácky, "Doomsday Rituals" je rozhodně deskou, která umí plenit a za předchozí slova pořádně naplivat do tváře. Valí se nasraně a bez vytáček a když vás lískne, tak počítejte s tím, že bude třeba počítat i peníze na výdaje u dentisty. Ale jak pusa, tak prázdná peněženka se časem zahojí...