Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Centinex - The Pestilence (EP)

CentinexThe Pestilence (EP)

Garmfrost29.3.2022
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: The Pestilence je ve své přímočarosti obrané na kost. Víc to už snad ani nešlo...

Co psát o nahrávce o málo delší než čtvrt hodiny? Centinex ve stejné sestavě, která nahrála Death in Pieces nelenila a vypustila do světa ortodoxní řezbu, tentokrát EP The Pestilence. Jestliže jsem v případě obou předchůdkyň byl na vážkách a nadšení z nich mi dlouho nevydrželo, s novinkou je toho zápalu a radosti ještě mnohem méně.

 

centinex

 

Předpokládám, že se Schulman a jeho kumpáni rozhodli nahrát takto přímočarou řezničinu schválně bokem mimo řadové desky, nicméně já bych raději trochu rafinovanější materiál.

Nic proti podobně laděným záležitostem, mám jednoduchých masakrů rád docela dost. Když se vykašlu na ostatní kapely a zůstanu u Centinex, přičemž srovnám jejich desky, The Pestilence mi z nich vychází jako regulérně nejslabší. Čtveřice skladeb se nese ve svižném, ne však nablastovaném tempu. Jejich nátura opustila klasickou deathovou pochmurnost a vydala se vstříc death`n rollu a špinavému hácé. Než se stačíte rozkoukat, album končí. Tohle by samozřejmě rovněž nevadilo, je to jednohubka a stylovému zaměření rychlý sled svědčí. Já však slyším jistou ukvapenost s absencí silnějšího nápadu.

 

Baví mě úvod prvního songu Armageddon. Ten není samozřejmě ničím výjimečný. Jen místo sirény slyšíme výstřely a tak straaašně profláklý rozjezd, že se až musím smát. Když s podobnou rubanicí přijdou Debustrol, jsem spokojený jako želv. Od deathového veterána a vůbec od death metalu čekám víc, než hašišáckou řezničinu předpotopního charakteru. Je mi jasné, že se mnou nebude souhlasit každý, ale nemůžu si pomoct. Ve stejném duchu pokračuje i Evil Is Evil. V podobném duchu je slabé slovo. Ve stejném rytmu je skladba takřka stejná jako předchozí. Uf! Jen do mě! Až Tremble in Fear, která opustí jednolitou tupanici a seče soukolí, přináší krapet zábavy. Obavy, že zajímavější momenty brzy skončí, převažují nad uznalým kýváním hlavy. A právě tak tomu je se závěrečnou Tryzne. Opět se rozvíří staleté bahno starého old schoolu bez vyhlídek změny.

 

 

Starou školu death metalu mám rád, respektive - MILUJU JI a stále se k ikonickým nahrávkám vracím. V případě Centinex zůstanu u starších pecek a budu dělat, že The Pestilence neexistuje. Snad se kapela s příští full-lenght fošnou vrátí se zajímavějším materiálem. Jasně, že jsem mohl vyzdvihnout řemeslnou jistotu a stylový zvuk. Ale v případě Centinex by to bylo nošením dříví do lesa. Chlapi své nástroje ovládají na sto pro. O tom žádná. Moje nepochopení je tedy o to větší. Nahrávce se dobrá melodie, riff na sto honů vyhýbá. Tuším, že své příznivce si deska najde a je to určitě dobře. Já k ním ovšem patřit nebudu. Od Centinex zkrátka čekám mnohem víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky