Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chrise Cornella osobně považuji za jednoho z nejlepších zpěváků rockové historie, jeho nenapodobitelný vokál trhal a stále trhá blány ušních bubínků a stejně tak bez sebemenší falše nebo vlezlosti zvládá vládnout lehkým nevyhroceným songům či pasážím žádající důrazný, přesto ne vypjatý, drásavý projev. Nemá cenu si však nalhávat žádné bludy o jeho úžasné, oslňující a dech beroucí sólové kariéře. Jeho tři radová alba, pohybující se na pomezí nevýrazného pop grunge a v případě posledního, kontroverzního Scream, postaveného za vydatné pomoci jistého Timbalanda na základech moderně znějící R&B sterility, odmítající poslední zbytky rockové rozervanosti, nikdy nedosáhla na mety stanovené za léta Chrisova působení v Soundgarden nebo Audioslave. Ani zástupy všemožných hostů, studiových hráčů, spoluautorů věhlasných, či méně známých jmen, nikdy nedokázaly zažehnout onu těžko uchopitelnou chemii mezi rovnocennými osobnostmi, členy kapely, živoucího organismu, která zapříčinila zrození tolika úchvatných písní a nahrávek. 

Konec prvního desetiletí nového milénia se však nesl ve znamení velkých změn nebo lépe řečeno návratů. Možná procitnutí z vlažného přijetí experimentů v podobě koketování s hudbou, jejíž strávení znamenalo pro většinu dosavadních věrných fans už přespříliš, nebo jen prostý stesk po čase stráveném s lidmi ovládanými podobnými touhami, zápalem... těžko říct, každopádně knights of the soundtable jsou zpět a s nimi i Chris Cornell. Bez davu přicmrdálků za zády, zato s čerstvou dávkou energie, kytarou a dlouhými vlasy jako za časů prvního z rodu křováků na postu prezidenta USA. Jeho aktuální deska nepřináší žádná kontroverzní žánrová odbočení, neodhaluje nové dimenze, dokonce s výjimkou jednoho songu ani dříve neslyšenou tvorbu, i když... v určitém slova smyslu přeci jen ano. 
Chris se totiž rozhodl projít napříč svou hudební kariérou pouze za doprovodu šesti strun postrádajících jakýkoliv doping v podobě elektrických čárů a vetknout tak (nejenom) svým písním nádech intimity a táborákového souznění, jenž by v původním pojetí mnohdy vyzníval i rušivým dojmem. Ze skladeb Temple Of The Dog, Soundgarden, Audioslave, ale i věcí z období sólové dráhy, vytvořil svůj vlastní "zpěvník", kolekci nahrávanou během akustického komorně pojatého turné. Kolekci, jejíž síla spočívá v odzbrojující jednoduchosti, upřímnosti a uvěřitelnosti, o jaké si všechny dřívější Cornellovy sólovky mohly nechat jen zdát. Minimalismus si zde podává ruku s jemností, ale i rozervaností zároveň. Účinky i jinak nevýrazných, poněkud tuctových záležitostí narůstají vlivem skvělého, uvolněného Cornella geometrickou řadou. Možná trochu překvapivě nejemotivněji vyznívá tvorba Audioslave, zejména Wide Awake je skutečnou perlou, ovšem ani zbytek ze šestnácti písní nikterak neztrácí. Dokonce i zepellinovská Thank You nebo Lennonova nesmrtelná Imagine nenásilně zpestřují repertoár a jen umocňují vynikající zážitek.