Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chris Cornell - Songbook

Chris CornellSongbook

David20.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Chris Cornell je konečně sám sebou. Spokojený, vyrovnaný... nepotřebuje nikomu nic dokazovat, hrát si na někoho, kým nikdy nebyl, není a nebude. Po letech mám konečně pocit, že ho hudba skutečně baví a vkládá do ní celé své srdce... Díky Chrisi!

Chrise Cornella osobně považuji za jednoho z nejlepších zpěváků rockové historie, jeho nenapodobitelný vokál trhal a stále trhá blány ušních bubínků a stejně tak bez sebemenší falše nebo vlezlosti zvládá vládnout lehkým nevyhroceným songům či pasážím žádající důrazný, přesto ne vypjatý, drásavý projev. Nemá cenu si však nalhávat žádné bludy o jeho úžasné, oslňující a dech beroucí sólové kariéře. Jeho tři radová alba, pohybující se na pomezí nevýrazného pop grunge a v případě posledního, kontroverzního Scream, postaveného za vydatné pomoci jistého Timbalanda na základech moderně znějící R&B sterility, odmítající poslední zbytky rockové rozervanosti, nikdy nedosáhla na mety stanovené za léta Chrisova působení v Soundgarden nebo Audioslave. Ani zástupy všemožných hostů, studiových hráčů, spoluautorů věhlasných, či méně známých jmen, nikdy nedokázaly zažehnout onu těžko uchopitelnou chemii mezi rovnocennými osobnostmi, členy kapely, živoucího organismu, která zapříčinila zrození tolika úchvatných písní a nahrávek. 

 

Chris Cornell


Konec prvního desetiletí nového milénia se však nesl ve znamení velkých změn nebo lépe řečeno návratů. Možná procitnutí z vlažného přijetí experimentů v podobě koketování s hudbou, jejíž strávení znamenalo pro většinu dosavadních věrných fans už přespříliš, nebo jen prostý stesk po čase stráveném s lidmi ovládanými podobnými touhami, zápalem... těžko říct, každopádně knights of the soundtable jsou zpět a s nimi i Chris Cornell. Bez davu přicmrdálků za zády, zato s čerstvou dávkou energie, kytarou a dlouhými vlasy jako za časů prvního z rodu křováků na postu prezidenta USA. Jeho aktuální deska nepřináší žádná kontroverzní žánrová odbočení, neodhaluje nové dimenze, dokonce s výjimkou jednoho songu ani dříve neslyšenou tvorbu, i když... v určitém slova smyslu přeci jen ano. 
Chris se totiž rozhodl projít napříč svou hudební kariérou pouze za doprovodu šesti strun postrádajících jakýkoliv doping v podobě elektrických čárů a vetknout tak (nejenom) svým písním nádech intimity a táborákového souznění, jenž by v původním pojetí mnohdy vyzníval i rušivým dojmem. Ze skladeb Temple Of The Dog, Soundgarden, Audioslave, ale i věcí z období sólové dráhy, vytvořil svůj vlastní "zpěvník", kolekci nahrávanou během akustického komorně pojatého turné. Kolekci, jejíž síla spočívá v odzbrojující jednoduchosti, upřímnosti a uvěřitelnosti, o jaké si všechny dřívější Cornellovy sólovky mohly nechat jen zdát. Minimalismus si zde podává ruku s jemností, ale i rozervaností zároveň. Účinky i jinak nevýrazných, poněkud tuctových záležitostí narůstají vlivem skvělého, uvolněného Cornella geometrickou řadou. Možná trochu překvapivě nejemotivněji vyznívá tvorba Audioslave, zejména Wide Awake je skutečnou perlou, ovšem ani zbytek ze šestnácti písní nikterak neztrácí. Dokonce i zepellinovská Thank You nebo Lennonova nesmrtelná Imagine nenásilně zpestřují repertoár a jen umocňují vynikající zážitek. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky