Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Clandestine Blaze - Harmony of Struggle

Clandestine BlazeHarmony of Struggle

Victimer14.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Strategie? Bojovat s harmonií v srdci, v zajetí norské misantropie a nebýt při tom za trapného cizáka. Povedlo se.

Mikko Aspa je jeden z těch, kteří stále věří. CLANDESTINE BLAZE jsou jeho projektem, kam nesmí žádný další, klíče od baráku má jen on sám a za dveřmi existuje strohé black metalové soukromí. Samotář se takto potuluje svým teriroriem patnáctým rokem a množsví vydaných nahrávek se už snad nedá ani spočítat. Co se ale dá spočítat naprosto bez obav, je Mikkovo zapálení a dar přenést do své tvorby pravou a nefalšovanou zlou auru, nad níž není vhodné jen tak mávnout rukou a jít o dům dál. Důkazem budiž tohle poslední plivnutí do našich obličejů. V tom je ta harmonie boje.

 

CLANDESTINE BLAZE zapálili onen svět a je možné v tom hledat zalíbení. S vůní zdechlých zbytků těl na podlaze, s perverzí načichlým ovzduším a poměrně jasně srozumitelnou černě kovovou údernou jednotkou. To, že ze všech pozic pálí Mikko sám pak neznamená jeho oslabení na bojovém poli, jako spíš víru ve vlastní zbraně a umění záludných taktik a manévrů. CLANDESTINE BLAZE jsou finskou připomínkou norské učebnice hořících kostelů, odkud nejčastěji zní temná muzika Darkthrone. Někdy se až zdá, jako by Mikko a Fenriz ve svém mladším vydání chodili ke stejnému kardiologovi, neboť se zdá, že jejich hercny trpí stejnou poruchou.

 

Novinku zdobí plánovaně podřadný zvuk, tahle hudba zkrátka musí páchnout a svíjet se v poněkud jiném, než kvalitním ruchovém procesu. Tempo osciluje mezi zbídačeně seřízenou sešívačkou a chladem podzemí surově pomalých riffů, které mám osobně nejraději, protože krev v žilách musí přece tuhnout. Zvrácenou atmosféru umocňuje použití klávesových nástrojů. Ty netvoří pevnou součást nahrávky, ale jen doprovodnou. Vlastně to vypadá, jako by se Mikko cestou k plotně jen náhodně opřel o stůl vedle, kde vedle ubrousků a příborů na pořádnou porci právě připravovaných odřezků kněží, leží také pár klapek ke zmáčknutí. A když už je pan domácí pomačká, jde o jednoduše nastavenou temno-náladu, nebo polohu já-varhaník, což dodává hudbě sice prostý, ale rajcovně rouhavý nádech. Až po dobré večeři a stylovém uprdnutí si velmi seriózně působící strejda Aspa sedne ke klavíru a zapreluduje trochu skromného umění. Stále v nepřátelské a choré atmosféře. A to mají mazlíčci rádi (že jo Bhute?).

 

Být nepřekvapivý a svým způsobem vykrádající cizí území, nezmanená být hloupý a bez vlastních nápadů. "Harmony Of Struggle" je toho důkazem. Jde o skutečně dobrou desku, jenž si takových označení sotva všímá. Jde o syrovost, o dobře zpracovaný původní kámen, o hlad po chladu a perverzi a v neposlední řadě o umění vše pospojovat tak, aby to nebolelo a netahalo za uši, údy a jiné významné části těla. Jde také o to, že Mikko jen nebuší jako hluchý do vrat, ale má cit pro změny v pravém místě. Prostě čtyřicet minut vyhánění smradu z kostelů pomocí vyzkoušených postupů, které fungují i dnes. Nic pro zvukové buržousty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky