Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Claw - Claw

ClawClaw

Jirka D.8.11.2014
Zdroj: CD, jewel case (# CZAR 019), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Post-apokalypsy v podání Claw se není třeba obávat, podobných katastrof svět unese hodně.

Claw jsou ze švýcarské Ženevy, hrají pár let (slovy šest) a eponymní, dnes recenzovaná nahrávka je jejich první. Na kompaktní disk bylo nahráno celkem třináct skladeb, bratru přes padesát minut muziky a pokud bych ji měl zcela upřímně shrnout jedním slovem, s přeháněním opravdu malým volím „k nepřežití“. Vlastně slova dvě.

 

Začnu tím nejhorším, ať se v úvodu trochu rozehřejeme. Zvuk. Celou katastrofu lze poměrně snadno vysvětlit poznámkou z bookletu, že vše – nahrávání, mix, master – proběhlo v režii kytaristy Morateela, ale uznávám, že se najdou výjimky, které dokáží i při tomto self-made způsobu dotáhnout výsledek do poslouchatelného konce. Ne tak zde. Na krátkou chvíli zapomeňme na Loudness War a dynamiku (i když i z tohoto pohledu je deska „Claw“ naprosto příšerná), a zůstaňme u nástrojů a charakteru zvuku jako takového. Nejen že někdo úplně zapomněl na celé dolní pásmo (basa a bubny v podstatě nejsou slyšet) a nahrávka tak působí dojmem, jak když praská sklo (což jsem ochoten z úplně jiných důvodů spolknout u Ministry), ale vše bylo navíc znásilněno nějakou pochybnou digitální technikou tak moc, že se z nahrávky vytratila jakákoliv životnost. Ve výsledku se album poslouchá hodně špatně je naprosto neposlouchatelné.

 

 

Situaci bohužel nezachraňuje ani hudební obsah, z něhož je cítit skladatelské tápání a opisovování, ale rovněž evidentní nadšení prověc a touha "to taky zkusit". Bohužel bez větších předpokladů zaujmout. Při prvním seznamování s kapelou a čtení informací o tom, že jejich tematika se motá kolem světové post-apokalypsy a že hrají muziku na pomezí thrash a heavy metalu, jsem čekal nářez a metalovou jízdu, se kterou nemám vůbec žádný problém, pokud dostanu nářez a metalovou jízdu (třeba Lahar, že jo). Ne tak Claw. Rozpačitost, absence energie, metalové agresivity, unavenost aneb drsnou fotkou a nábojovým pásem situaci zachránit nelze.

 

Při poslechu lze zažít dva paradoxy – za prvé fakt, že první plus mínus fungující skladba je metalová balada „Alone“ (asi post-apokalyptická), a pak že s přibývajícími minutami a odehranými skladbami se kvalita začíná nepatrně zvyšovat. Nedokážu posoudit, jestli nejde spíš o celkové vyčerpání organismu a rezignované přijeté čehokoliv, ale skladby jako „Touched With Fire“, „Repent“ nebo „Too Late“ ukazují soubor Claw v trochu příznivějším, rozuměj energičtějším světle, v němž mi slova jako „thrash metal“ a „apokalypsa“ nepřipadají jako vyprázdněné pojmy vhodné pouze pro facebookový profil.

 

Ať tak či onak, po poslechu téhle desky se ze mě fanoušek Claw nestane a ke kapele Darkmoon, která mi svého času přišla na švýcarské metalové scéně poměrně zajímavá, další jméno nepřibude. „Claw“ je neprůbojná nahrávka, při jejímž poslechu stále čekám „kdy to přijde“, pozorně hledám a bohužel téměř nic nenacházím. Důvod vracet se nevidím.

 

Claw CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky