Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Instrumentální solitérství Bena Sharpa doznalo dalšího vyvrcholení v podobě nové desky v polovině září, kdy se prostřednictvím stále oblíbenějšího a rozšiřujícího se portálu Bandcamp objevilo album „Subsume“. To navazuje přibližně po roce na předchozí nahrávku „Fade“ a oproti němu doznává několika méně i více (ne)příjemných změn.

Tou první je zásadní ořezání ediční rozmanitosti, pokud za zásadní považujeme absenci CDčka a MC kazety. Samozřejmě zbyl digital download a pak vinyl, který tentokrát vyšel ve dvou variantách a ta flekatější je už vyprodaná (to jen tak na okraj). Jen velmi obezřetně bych z těchto skutečností usuzoval na obecný trend, ale mám poslední dobou dojem, že nůžky s digitálem na jedné a s gramodeskou na druhé straně se rozevírají stále citelněji, byť se stále bavíme o čemsi jako hudebním podzemí. Další změnou je redukce počtu skladeb na vrub jejich délky, která úměrně tomu narostla a osobně mám i dojem, že se vydala na tenký led neúčelného protahování a mnohdy jednoduše pojaté repetice (například poslední třetina třetí skladby). Nezpochybňuju tím Sharpovo umění a cit pro gradaci a pro přirozené vrstvení a napojování jednotlivých motivů skladby, jen mám sem tam pocit, že střihač mohl zapracovat víc a razantněji a výsledku dodat větší spád.

Zajímavé je rovněž sledovat, jak se Cloudkicker popasoval s aranžérskou stránkou, s použitím kytarových efektů, jak jednou nohou našlapuje v lehkých obláčcích EP „Let yourself be huge“, druhou dupe s razancí „Beacons“ a obojí společně halí do pro něj příznačné atmosféry unaveného letního odpoledne (čtvrtá skladba je v tomto zcela typická). Na druhou stranu lehké rozčarování působí bicí samply, které se oproti zmíněné „Fade“ prezentují v poměrně nepříjemné rovině a vinu na svých bedrech nesou především činely, které zní jednak nepřirozeně a pak jich je skutečně hodně. Obojí dohromady a vzhledem k faktu, že samply činelů jsou obecně bolest, vytváří dost nepřehlednou činelovou stěnu, která v gradujících momentech skladeb vysloveně ruší.

Jistý a z mého pohledu velmi nešťastný posun je znát i v postprodukční práci na masteru nahrávky, ke kterému bylo tentokrát přistoupeno v kontextu doby a nikoliv předchozí Cloudkickerovy práce. Užití komprese, u „Fade“ velmi citlivé, je tentokrát zcela porovnatelné s běžnou dnešní produkcí, intenzivní pasáže desky jsou zahlcené a dost nepřehledné, a deska jako celek působí (vyjma úvodní pasáže první skladby) ploše a neorganicky, což ve výsledku umocňuje nepřirozený zvuk a zvlášť již zmíněné bicí samply. Shrnuto do jedné věty – do „Subsume“ se zaposlouchávám podstatně složitěji než do předchozího alba.