Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osm řadových desek za jedenáct let existence je docela slušná nálož a vlastně ani nedokážu napsat úplně jednoznačný důvod toho, proč jsem kapelu Clouds Taste Satanic doposud spíš ignoroval. Neříkám neznal, neříkám neslyšel nebo o ní nečetl (ostatně jedna recenze už u nás historicky vyšla), ale nikdy jsem nešel do hloubky a nesnažil se ji naposlouchat důkladněji. Příležitost se naskytla s jejich úplně čerstvým albem 79 A.E., které vyšlo na začátku března na značce Majestic Mountain Records a které pod takovým na můj vkus až zábavně tragickým obalem ukrývá pouhopouhé dvě skladby. I tak jeho délka naprosto naplňuje klasický formát dlouhohrající nahrávky.

Když k tomu připíšu, že jejich chlebem je především taková kombinace stoneru a doomu, celkem logicky vám vypadne připodobnění k Sleep a bude to poznámka nejen na svém místě, ale za mě bohužel i jedna z přitěžujících okolností (které níže ještě narostou). Deskou Dopesmoker se bez debat definoval určitý přístup, skoro bych řekl i (sub)žánr a za mě, když už chci jít ve stejných stopách, vezmu si na to aspoň trochu jiné boty. Což tenhle kvartet bohužel tak úplně nezvládl a kromě toho, že nemá zpěváka a hraje na čistě instrumentálním hřišti, mnoho vlastních pohledů nenabízí.

Zcela obecně si dovolím hraběcí postřeh, že postavit album na dvou více jak dvacetiminutových skladbách vyžaduje ty skladby vystavět tak, aby posluchač během poslechu neusnul (neodešel, neumřel, neroztřískal přehrávač ... vyberte si dle vlastního temperamentu). Dvacetiminutová kompozice musí mít svůj příběh, nějakou stavbu, začátek, střed a konec, určitou dynamiku, zvraty, prostě záchytné body, které budou udržovat vaši pozornost bdělou. Nebo naopak musí svým minimalismem narušovat normální stav vašeho vědomí a posouvat jej kamsi k transcendenci, ale to jsme zpátky u desky Dopesmoker a u toho, že tohle neumí jen tak někdo. Clouds Taste Satanic ve své aktuální formě jsou přesně někde uprostřed a ani jednoho z těch krajních přístupů (řekněme dynamická skladba s příběhem oproti promyšlené monotónnosti) nedosahují naplno. Na jednu stranu se cyklí v různých repeticích, dlouhých a nezáživných, na stranu druhou se více méně náhodně v průběhu skladby pokusí o nějaké vygradování, které v kontextu toho, co mu předcházelo, vůbec nedává smysl. A výsledek?

Výsledkem je kopec nudy. Výsledkem je z mého pohledu zvláštní a nezáživná kombinace monotónnosti (stoner) doomu a euforie post-rockových instrumentálek, která ale ani jedno nedotahuje do konce. A dokonce bych řekl, že ani doprostřed k nějakému rozumnému kompromisu. Občas zasvitne cosi nadějného, zajímavá myšlenka nebo motiv, aby posléze skončila, usnula a pokračovalo se v zoufalém sledování písku v přesýpacích hodinách.

Vždycky se mi líbily postřehy toho typu, jak třeba Tony Iommi na prvních deskách Black Sabbath naprosto trestuhodně plýtval fantastickými kytarovými riffy, kterých dokázal do jedné skladby nacpat tolik, kolik by se jiným nepodařilo vymyslet ani na celou desku. Když si ty desky poslechnete, uslyšíte to. Když poslouchám 79 A.E., říkám si, že bych z toho dokázal vystříhat pár zajímavých pasáží tak na jednu pětiminutovou skladbu. Víc tam není.