Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
CMPT - Na Utrini

CMPTNa Utrini

Sorgh28.1.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: CMPT přinášejí nenáročný black metal s prvky vesnického folklóru. Album není záludné, nechá se drbat za ušima, a tak si můžete plně a snadno vychutnat atmosféru pro nás trošku exotičtější krajiny.

Dnes se ještě nostalgicky ohlédneme na skon minulého roku, na který si mnohé kapely, svátky nesvátky, naplánovaly vydání svých benjamínků. Patří mezi ně mimo jiné i srbská blackmetalová horda Cmpt (Smrt), která svým novým albem Na Utrini obrátila moji pozornost k poněkud zanedbávanému Balkánu. Díky němu jsem si prošel trošku jinými pocity než jindy a připomenul si jedinečnost některých tamních kapel.

 

Jde li o CMPT, bavíme se o kapele mladé a velkým byznysem nezkažené, založené teprve roku 2020. Kdyby chtěli machrovat, tak můžou mávat v ruce teď už druhou řadovkou a z kapsy by jim koukalo ještě minialbum. Jde o patrioty, což je vidět už při pohledu na obal, který komunikuje v srbštině. Stejným jazykem mluví i hudební náplň, což vítám a albu díky tomu nejde upřít ten správný lokální punc. Nu ale smrt je smrt, ať už se píše v jakémkoliv jazyce a její zubatá přítomnost ovlivňuje atmosféru tvorby své jmenovkyně.


Na Utrini je ryzí blackmetalové album, které má blízko k domácímu folklóru, ke zkazkám starých dědů a k tajemstvím země. Od začátku kolem sebe šíří dojem, že se nejedná o západní blekárnu, ale že ten chlad kousající do palců u nohou vane z východu. Je to ale příjemný chlad, ten z podzimních lesů, proti kterému stačí teplá kamizolka a filcáky na nohy. Praskot ohně a flétna, to jsou atributy vítající nás v jedné ze skladeb a které jakoby vyjadřovaly obecnou ochotu celého alba přivítat návštěvníka a ukázat mu krásu revíru. Mně ten lokální odér voní a nic mi nevadí, že nedosahuje proslulosti podobných kapel z regionu. Vlastně se do alba dostávám poměrně snadno, nenastražilo žádné pasti ani vylomeniny narcistních muzikantů. CMPT provozují svůj black metal s řádnou vrstvou melodického povlečení obalujícího sychravé skladby do pestrých, lidových vzorů.

 

Titulní skladba otevírající album mě okamžitě vtáhla do dění tím, jak kombinuje jednoduchý a návykový motiv s epickým pozadím končícím jako když utne. Kytarová řežba v přímočaré jednoduchosti servíruje naturální skvosty, které jsou každou chvíli ovinuty nenásilnou atmosférou, která celému snažení dává punc konkrétního místa, o kterém hudba mluví.  K tomu se přidávají pro nás ne úplně běžné zvuky, jako jsou píšťaly, kravské zvonce apod. Zmínit musím i docela výraznou roli kláves, na jejichž zvuk nejsem úplně zvyklý. Jasně, tradiční imitace sborů a podobné pseudozpěvy málokoho překvapí, ale někde jsou slyšet docela zajímavě znějící pasáže, které mi dokonce v jednom momentu připomněly začátek Krakonošových pohádek.Co se týče rytmiky, tak ta se příliš neprosazuje a zůstává poctivým a skromným dříčem v pozadí. Naopak vokalista je navztekaný havran, který si do zobáku nevidí a kráká o stopéro. Tedy standard ctící žánr a bolavý krk.

 


I když Na Utrini nepřineslo nic komplikovaného ani objevného, přesto mě svým svěžím, rosou nacucaným blackem dokázalo oslovit. Povědomé zvuky lesa a dědiny, vůně vlhké orby. To jsou věci, které se pomalu vytrácí, stejně jako úhory zaflákané rozmazlenými bungalovy. Je v tom slyšet něco, co postupně mizí a co se snad na tom balkánském venkově stále dá najít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky