Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Londýnští Cogas dosáhli šesti let věku, první třída klepe na dveře a tak už to chtělo vytasit se s nějakou dlouhohrající deskou. To se před několika dny stalo skutečností a tak můžeme zhodnotit jejich míru vyspělosti. To se bude odehrávat v kulisách pošmourných témat, která nás stáhnou do hlubin smrdících čarodějnictvím, satanismem a různorodou smrtí.

Album Unconscious Sons Of Reptile Gods začíná sebevědomě a na prašné podlaze míchá blackové odkazy s deathmetalovou hustotou. Svádí nás hutným a současně přitažlivým soundem spadajícím do hájemství melodického death metalu, kde zpočátku jen krákorání natahuje černé sítě blasfemie, ale ono přituhne. Tahle cesta je mi povědomá, ovšem neuráží mě omíláním planých postupů, které by ve větším množství nudily. Spíš nacházím orientačně snadnou cestu k syrové epičnosti, která je mi blízká. Cogas dovedně letují plošné spoje blacku s death metalem a jen málokdy si všimnu stopy po sváru.

Tematicky se probírají antikvariátem použitých věcí a je sympatické, jak věcem dávají druhou šanci. V tomhle si s nimi rozumím. S vervou a bez ostychu recyklují, ale nemám výčitky kvůli nějakému vykrádání. Kdybych měl říct jeden důvod, proč mě USORG baví, tak by to byl právě fakt, že se mi vrací staré časy. Kytarové brusky zní jakoby chrlily jiskry někde v Norsku, v jejich světle nás hřejí příjemné melodie a zároveň jsme tlučeni tvrdou rytmikou. Ano, někdy je krutě blízko k legendám, profil Immortal se na zeď promítne náhle a bez varování. A Dying Sun je jako vystřižená ze Sons Of Northern Darkness nebo Damned In Black. Je to krutě podobné, ale díky tomu silně nostalgické. Protože nejde o problém celého alba, tak jim to rád promíjím. Navíc se objevují  další inkarnace vedoucí do minulosti a tak mám práce nad hlavu. Vzpomínky, podobnosti...

I když další kapitoly alba už tak upřímné jako A Dying Sun nejsou, starším posluchačům nemůžou uniknout ozvěny švédské školy či finského melodického blacku. Což vše dohromady zní dobře, jen to nelze považovat za úplně originální dílo. Komu to nevadí, ten se může probírat zachovalou a dobře konzervovanou veteší. Sulphur je parádní vypalovačka beroucí si plnými hrstmi deathovou marinádu, ve které krystalizuje síra zemských hlubin. Jejím opakem je doomová brnkačka Coffin Mandatory, která sice zklidní tep, ale celkově ji považuji za takovou vatu bez hlubší myšlenky. Zato následující skladba je pecka přímo z pekelného kotle. Temná, podladěná a se skvělým rytmem, střídající řezavou temnotu s melodičtějším refrénem.

Album je z hlediska tvrdosti a jemnosti vyvážené. Ve skrumáži brusek se objevují jemnější party rostoucí z melodického substrátu. Padají jasné trumfy a pro váhání či nejistotu není místo. Album je čitelné, nezáludné a ukazuje Cogas jako bodré kováře s otevřenou myslí. Můžete si k nim sednout na špalek a poslechnout si starší příběhy v novém hávu. Připomenou vám In Mourning, Immortal, Catamenii nebo Thy Serpent a vy si připomenete střípky zapomenutého času. Což je jednou za čas potěšující.