Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Coheed and Cambria - The Afterman: Ascension

Coheed and CambriaThe Afterman: Ascension

Michal Z29.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Velký krok pro Coheed and Cambria, ale žádný pokrok pro progresivní rockovou hudbu. Nejdotaženější album kapely co se týče zapojení progresivních prvků na vlastní, masám přístupný, melodický rukopis.

Coheed and Cambria (CaC) jsem nikdy příliš vážně nebral, neb raná rozjuchaná emo tvorba bez hloubky mě příliš nezasáhla a spadala mimo můj zájem. Uznávám, že tu a tam probleskovaly zajímavé skladby nebo prog prvky, ale nakonec se celek točil v bezkonfliktním jednoduchém americkém středoškolském absolventském plesu a tehdejší módní hudební emo vlně. Ovšem v roce 2010 jsem s albem "Year Of The Black Rainbow" zpozorněl a začal tušit zajímavější vývojovou etapu. Naštěstí hudebníci CaC jsou umělci na svém místě a prožívají progres a nelpí na zavedené formulce. Hudba se konečně vyvíjí pozornosti hodným směrem, chce se mi jásati s prvním dílem „The Afterman“, ale kroťme optimismus, nic není jednoznačné.

 

Přídomek progresivní ke kapele nikdy příliš nepatřil, i přes koncepční snahy v minulosti, které v mých očích za mnoho nestojí a jsou poplatné vlně, na které se kapela do světa hudby vplula. V případě CaC hudba v současnosti roste a nabývá na významu i pro posluchače mající progresivnější chutě a pro ty, kteří příliš neholdující rozjívenému melodickému emo rocku. Hlavní mozek, zpěvák Claudio Sanchez, dopřává své tvorbě rozlet širokým kaňonem do pro něj neobjevených nových dálav. Příběh se rozhodnul rozprostřít na dvě alba vydané v cirka půlročním sledu za sebou. Jak je ve světě prog rocku a prog metalu vcelku běžné, i zde se jedná o sci-fi koncept spřažený s vesmírem. Sanchez se tak rozhodl zhudebnit komix z vlastního pera. Zní to vcelku klišovitě, bude takové i album?

 

Coheed and Cambria - Key Entity Extraction I: Domino the Destitute

 

 CaC dospěli a zvážněli. To je hlavní myšlenka, která mne pronásleduje u prvního dílu konceptu „The Afterman“. Progresivní směřování podpořené koncepčním přístupem slibuje mnohé. Důležité je, že tentokráte tuto nelehkou myšlenku hudebníci dotahují a nezůstávají v půli cesty, jako tomu bylo na starších albech, kde se po progresivním naladění posluchače klouzalo do zmaru bezpohlavního tuctového rocku pro mladistvé začátečníky. Album však tradičně hyzdí současný "moderní" (ne)sound. Některé skladby jsou přehulené. Tu a tam proč ne, ale na velké ploše to je neproduktivní. Přilnutí k hudbě a vystoupání pomocí vzletných a vygradovaných okamžiků k nebi, je tak zhola nemožné, neb jste přitlučeni k lavici. Bohužel často se celkový sound slije do nepříjemné žumpy, i když skladby nadějně našlapují na vrcholový útok. Dalším problémem je někdy velká prázdná forma, kdy se mnoho namluví, ale výsledek vám buď unikne, nebo je rovný nicotě. Asi problém dnešní zrychlené doby.

 

Hlavním kladem alba je rozmanitost kompozic, od nadupanějších progresivních šleh, až po vyklidněné ambientní post rockovky. Skladby působí na poměry CaC dotaženě a příběh alba běží jako šnekové soukolí ve vazelíně. Často jsem zaskočen nečekanou temností a zadumaností, uvěřitelnou křehkostí a protikladnou drsností, samozřejmě v intencích výrazových prostředků kapely. Kdykoliv jsou CaC naprosto spolehlivě identifikovatelní. Sympaticky kratičká stopáž činí album opakovaně žádaným, neb skrývá silné a zajímavé motivy, na které jsou chytře uvázány pro CaC klišovité figury. Tvůrci zcela nezdemolovali to, co doposud stvořili, ale v nebývalé míře se jim daří budovat vzletné melodie bez pachuti podbízivosti a přílišného cukrkandlu. Umí vymyslet jednoduchý riff, zádumčivou náladu a kontrastně nebeské klepání na hitové ambice. Řekl bych, že současný klíč prezentovaný prvním dílem The Afterman je tím nejlepším, co doposud CaC vybrousili. Nemohu říct, že by hudebníci objevovali nové obzory, jen slušným řemeslným přístupem kombinují sebe s Rush a The Mars Volta.

 

Coheed and Cambria -  The Afterman


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky