Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Coheed and Cambria (CaC) jsem nikdy příliš vážně nebral, neb raná rozjuchaná emo tvorba bez hloubky mě příliš nezasáhla a spadala mimo můj zájem. Uznávám, že tu a tam probleskovaly zajímavé skladby nebo prog prvky, ale nakonec se celek točil v bezkonfliktním jednoduchém americkém středoškolském absolventském plesu a tehdejší módní hudební emo vlně. Ovšem v roce 2010 jsem s albem "Year Of The Black Rainbow" zpozorněl a začal tušit zajímavější vývojovou etapu. Naštěstí hudebníci CaC jsou umělci na svém místě a prožívají progres a nelpí na zavedené formulce. Hudba se konečně vyvíjí pozornosti hodným směrem, chce se mi jásati s prvním dílem „The Afterman“, ale kroťme optimismus, nic není jednoznačné.

Přídomek progresivní ke kapele nikdy příliš nepatřil, i přes koncepční snahy v minulosti, které v mých očích za mnoho nestojí a jsou poplatné vlně, na které se kapela do světa hudby vplula. V případě CaC hudba v současnosti roste a nabývá na významu i pro posluchače mající progresivnější chutě a pro ty, kteří příliš neholdující rozjívenému melodickému emo rocku. Hlavní mozek, zpěvák Claudio Sanchez, dopřává své tvorbě rozlet širokým kaňonem do pro něj neobjevených nových dálav. Příběh se rozhodnul rozprostřít na dvě alba vydané v cirka půlročním sledu za sebou. Jak je ve světě prog rocku a prog metalu vcelku běžné, i zde se jedná o sci-fi koncept spřažený s vesmírem. Sanchez se tak rozhodl zhudebnit komix z vlastního pera. Zní to vcelku klišovitě, bude takové i album?

Coheed and Cambria - Key Entity Extraction I: Domino the Destitute

 CaC dospěli a zvážněli. To je hlavní myšlenka, která mne pronásleduje u prvního dílu konceptu „The Afterman“. Progresivní směřování podpořené koncepčním přístupem slibuje mnohé. Důležité je, že tentokráte tuto nelehkou myšlenku hudebníci dotahují a nezůstávají v půli cesty, jako tomu bylo na starších albech, kde se po progresivním naladění posluchače klouzalo do zmaru bezpohlavního tuctového rocku pro mladistvé začátečníky. Album však tradičně hyzdí současný "moderní" (ne)sound. Některé skladby jsou přehulené. Tu a tam proč ne, ale na velké ploše to je neproduktivní. Přilnutí k hudbě a vystoupání pomocí vzletných a vygradovaných okamžiků k nebi, je tak zhola nemožné, neb jste přitlučeni k lavici. Bohužel často se celkový sound slije do nepříjemné žumpy, i když skladby nadějně našlapují na vrcholový útok. Dalším problémem je někdy velká prázdná forma, kdy se mnoho namluví, ale výsledek vám buď unikne, nebo je rovný nicotě. Asi problém dnešní zrychlené doby.

Hlavním kladem alba je rozmanitost kompozic, od nadupanějších progresivních šleh, až po vyklidněné ambientní post rockovky. Skladby působí na poměry CaC dotaženě a příběh alba běží jako šnekové soukolí ve vazelíně. Často jsem zaskočen nečekanou temností a zadumaností, uvěřitelnou křehkostí a protikladnou drsností, samozřejmě v intencích výrazových prostředků kapely. Kdykoliv jsou CaC naprosto spolehlivě identifikovatelní. Sympaticky kratičká stopáž činí album opakovaně žádaným, neb skrývá silné a zajímavé motivy, na které jsou chytře uvázány pro CaC klišovité figury. Tvůrci zcela nezdemolovali to, co doposud stvořili, ale v nebývalé míře se jim daří budovat vzletné melodie bez pachuti podbízivosti a přílišného cukrkandlu. Umí vymyslet jednoduchý riff, zádumčivou náladu a kontrastně nebeské klepání na hitové ambice. Řekl bych, že současný klíč prezentovaný prvním dílem The Afterman je tím nejlepším, co doposud CaC vybrousili. Nemohu říct, že by hudebníci objevovali nové obzory, jen slušným řemeslným přístupem kombinují sebe s Rush a The Mars Volta.

Coheed and Cambria -  The Afterman