Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Coheed and Cambria - The Afterman: Descension

Coheed and CambriaThe Afterman: Descension

Michal Z29.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Druhý díl koncepčního alba je ukázkovým příkladem, kdy záměr na rozsáhlý zhudebněný příběh nebyl zvládnut a není podložen dostatečným množstvím silných skladeb.

Druhý díl pokračování koncepčního alba The Afterman - Descension přichází brzy na to, aby z povědomí nevypadnul díl první. Chlapci se snaží vystavit mohutný vstupní oblouk, rádoby vítězný. Hudba na druhém dílu ztrácí na zákrutách a spíše se rockuje v jednodušších tratích. Tu a tam se zablýskne zajímavý moment, ale popravdě nejsem nijak uchvácen, spíše přemýšlím nad otázkou, proč se hudebníci pustili do nelehkého dvojalbového konceptu. Evidentně jsou takové počiny prozatím nad jejich síly, neboť onou vstupní klenbou projdete, následně ztratíte půdu pod nohama a nezbývá nic jiného, než se snažit najít nějaké pevné body, od kterých je možno se odrazit k nadechnutí.

 

Přitom rozjezd alba je nadějný. Budovaná klenba stojí na poctivě tuhých podstavcích tklivých emocí a posmutnělé epiky. Jednoduché čitelné struktury s dynamickým rytmem mohou na chvíli zaujmout, ale udržet pozornost na tak rozlehlé ploše, kde se jen opakuje a recykluje jasný rukopis Coheed and Cambria (CaC), je nadlidský výkon. Vypravěčské vsuvky mně vadily už na prvním dílu a zde album narušují ve stejné míře. Ale budiž, když jde o koncept. Druhý díl Descension na mé poměry a měřítka až příliš obyčejně rockuje. Sice nás někdy smířlivě zalije energetickými lijáky, jenže to by nesmělo jít o recykláty vlastních figur, harmonií a tónin z předchozí tvorby.

 

Coheed and Cambria - Key Entity Extraction V: Sentry the Defiant

 

 

V mém pohledu album od průšvihu zachraňují naprosté maličkosti. Zvuk naopak zabíjí. Je zahuštěný až na samotnou mez poslouchatelnosti a maskuje tak nedostatky v nápadech. Pojďme ale k tomu pozitivnímu. Tu a tam se podaří vykouzlit nápadité hříčky na ony vlastní poznávací znaky a ozvláštnit skladbu funky ambientním úletem, nebo nějakou poťouchlostí se samply tak, aby nespadla do naprosto obyčejného písničkového rámce. Říkám si, že je to sakra málo na koncepční album. Nejvíce pozornosti ve mně vyvolávají spíše netypické skladby ve středu tracklistu, které snesou přísnější měřítka a je na ně navázáno nejméně typického balastu CaC. Sanchez se snaží manévrovat ve svém omezeném výrazovém hřišti, občas si i zakřičí, ale prostor pro manipulaci a záživnost je pramalý. Ve vypjatých exponovaných pasážích mi jeho projev přichází vhod, neb dominující obyčejné rejstříky, tolik pro něj typické, za fanfáry nestojí.

 

Bohužel CaC tímto druhým dílem v mém žebříčku sestoupali do spodních míst, kde jsem je uchovával v minulosti. Albu nečekaně brzy dochází dech a začíná nostalgicky rockovat v rozlučkové poloze. Chybí gradace a vyvrcholení příběhu, závěr se podobá pomalému defektu. Naděje na silné progresivní album pohřbívají samotní hudebníci. Možná se velkým soustem koncepčního charakteru vyčerpali a nepodařilo se jim splnit vlastní očekávání, nebo to je způsobeno jen velkými cíli, kde ambice přepraly dostupné skladatelské schopnosti? Skladby od poloviny alba běží bez vzrušení a svojí obyčejností a tuctovostí směřují spíše ke sbírce táborákových písní. Tak slabý počin jsem vážně neočekával. Nával klidu a obyčejné písničkové melancholie je tak enormní, že naprosto huntuje dojem z alba, které svým druhým poločasem zcela uzavřelo brány na udržení ligy, natož aby znamenalo další kvalitativní postup.

 

Pokud si chcete lehce spravit chuť a poopravit uši, poohlédněte se po verzi alba, která má na konci tři skladby v demo verzi, dvě z nich jsou klavírní akustické kostry skladeb z alba. Tady cítím, že převod do albových verzí skladbám neprospěl, neboť skutečný náboj poněkud vyčpěl „velkou“ produkcí. A co na to vaše ouška? Mé se rozhodně cítí lépe v demoverzích. Pokud koncept The Afterman dovede několik posluchačských štěňat k opravdovým dvojalbovým monumentům pionýrů progresivního rocku, bude snažení CaC nést alespoň nějaké hodnotné plody.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky