Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhý díl pokračování koncepčního alba The Afterman - Descension přichází brzy na to, aby z povědomí nevypadnul díl první. Chlapci se snaží vystavit mohutný vstupní oblouk, rádoby vítězný. Hudba na druhém dílu ztrácí na zákrutách a spíše se rockuje v jednodušších tratích. Tu a tam se zablýskne zajímavý moment, ale popravdě nejsem nijak uchvácen, spíše přemýšlím nad otázkou, proč se hudebníci pustili do nelehkého dvojalbového konceptu. Evidentně jsou takové počiny prozatím nad jejich síly, neboť onou vstupní klenbou projdete, následně ztratíte půdu pod nohama a nezbývá nic jiného, než se snažit najít nějaké pevné body, od kterých je možno se odrazit k nadechnutí.

Přitom rozjezd alba je nadějný. Budovaná klenba stojí na poctivě tuhých podstavcích tklivých emocí a posmutnělé epiky. Jednoduché čitelné struktury s dynamickým rytmem mohou na chvíli zaujmout, ale udržet pozornost na tak rozlehlé ploše, kde se jen opakuje a recykluje jasný rukopis Coheed and Cambria (CaC), je nadlidský výkon. Vypravěčské vsuvky mně vadily už na prvním dílu a zde album narušují ve stejné míře. Ale budiž, když jde o koncept. Druhý díl Descension na mé poměry a měřítka až příliš obyčejně rockuje. Sice nás někdy smířlivě zalije energetickými lijáky, jenže to by nesmělo jít o recykláty vlastních figur, harmonií a tónin z předchozí tvorby.

Coheed and Cambria - Key Entity Extraction V: Sentry the Defiant

V mém pohledu album od průšvihu zachraňují naprosté maličkosti. Zvuk naopak zabíjí. Je zahuštěný až na samotnou mez poslouchatelnosti a maskuje tak nedostatky v nápadech. Pojďme ale k tomu pozitivnímu. Tu a tam se podaří vykouzlit nápadité hříčky na ony vlastní poznávací znaky a ozvláštnit skladbu funky ambientním úletem, nebo nějakou poťouchlostí se samply tak, aby nespadla do naprosto obyčejného písničkového rámce. Říkám si, že je to sakra málo na koncepční album. Nejvíce pozornosti ve mně vyvolávají spíše netypické skladby ve středu tracklistu, které snesou přísnější měřítka a je na ně navázáno nejméně typického balastu CaC. Sanchez se snaží manévrovat ve svém omezeném výrazovém hřišti, občas si i zakřičí, ale prostor pro manipulaci a záživnost je pramalý. Ve vypjatých exponovaných pasážích mi jeho projev přichází vhod, neb dominující obyčejné rejstříky, tolik pro něj typické, za fanfáry nestojí.

Bohužel CaC tímto druhým dílem v mém žebříčku sestoupali do spodních míst, kde jsem je uchovával v minulosti. Albu nečekaně brzy dochází dech a začíná nostalgicky rockovat v rozlučkové poloze. Chybí gradace a vyvrcholení příběhu, závěr se podobá pomalému defektu. Naděje na silné progresivní album pohřbívají samotní hudebníci. Možná se velkým soustem koncepčního charakteru vyčerpali a nepodařilo se jim splnit vlastní očekávání, nebo to je způsobeno jen velkými cíli, kde ambice přepraly dostupné skladatelské schopnosti? Skladby od poloviny alba běží bez vzrušení a svojí obyčejností a tuctovostí směřují spíše ke sbírce táborákových písní. Tak slabý počin jsem vážně neočekával. Nával klidu a obyčejné písničkové melancholie je tak enormní, že naprosto huntuje dojem z alba, které svým druhým poločasem zcela uzavřelo brány na udržení ligy, natož aby znamenalo další kvalitativní postup.

Pokud si chcete lehce spravit chuť a poopravit uši, poohlédněte se po verzi alba, která má na konci tři skladby v demo verzi, dvě z nich jsou klavírní akustické kostry skladeb z alba. Tady cítím, že převod do albových verzí skladbám neprospěl, neboť skutečný náboj poněkud vyčpěl „velkou“ produkcí. A co na to vaše ouška? Mé se rozhodně cítí lépe v demoverzích. Pokud koncept The Afterman dovede několik posluchačských štěňat k opravdovým dvojalbovým monumentům pionýrů progresivního rocku, bude snažení CaC nést alespoň nějaké hodnotné plody.