Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colossa - New Day Rising

ColossaNew Day Rising

Victimer28.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Pozitivní energie pozitivní dojmy budí. Vhodný doplněk stravy pro konce dní, kdy tělo chřadne a probouzí se únava. Ideální životabudič a přítel do nepohody.

Když jsem byl letos poprvé prstem na mapě v Nizozemsku, hodně mě potěšila skromně rocková sestava The Mad Trist pohybující se na hraně mezi zvířaty a akrobaty. Pak už to bylo jednoduché. Stačila jedna odezva jednoho posluchače na jednom FB profilu naší echoplanetky a doporučení což takhle dát si COLOSSA. Abychom si rozuměli, obě kapely jsou z jedné země a jejich fanoušci se zřejmě nevylučují. Pak už zvítězila ryzí zvědavost proč to vlastně nezkusit, i když se přitom vydat do neznáma. Ale co, do neznáma chodím vlastně rád...

 

COLOSSA je čtyřčlenná formace laborující s typickými rockovými příznaky. Tady se další zaručené šuplíky schované za POSTelí a prvním předčasným STOpořením NERvozitou opravdu nehodí řešit. Tohle je prostě ROCK, bez příkras, energický, přirozený a bez nějakých serepetiček kolem. Zkrátka takový, co nakopne když nálada upadá k bodu mrazu a rozptýlení je v nedohlednu. "New Day Rising" je druhým albem kapely, a obrazně řečeno, znovu v zajetí ptactva. Podivná ornitologická záliba se datuje už od prvních nahrávek, akorát vrabce (nebo co to kruci je) vystřídala mocnější sova, pro kterou je na tentokrát vzrůstem menší ptactvo pouhým doprovodem. Hledáte mouchy? Tak to nemohu sloužit, vidím jen ty ptáky. Čekáte chmury? Ty vyhnala obyčejná radost bez kapek a kaluží.

 

Když se mrknu zpátky, tak debut "Born To Make A Sound" působí také pozitivním dojmem, ale ta lehkost tam ještě není. Ještě jej něco svazuje. Člověk by si řekl, že pod dohledem sovy by se mohlo zdát, že aktuální deska bude přísněji střeženým materiálem. Ta je ale naopak až nebezpečně hravá a královsky odvázaná. Tohle prostě člověka nabije novým dechem a chutí vykašlat se na spaní a ještě si vyjít večer do města za trochou zábavy. Noc je mladá, času dost. Pravdou je, že hrací doba alba oproti tomu letí strašně. Ale proč by také neletěla, když se to poslouchá úplně samo, bez zbytečných překážek a klacků pod nohama. Když je třeba si zakřičet, tak si zakřičíme, když je třeba povolit a hodit nohu přes nohu, prostě se tak uprostřed kanape stane. Jedenáct skladeb? Ale kdež, jen jedno album. To naše, to jejich, to do pohody. Popisovat nějak sáhodlouze děj desky by bylo nošením dříví do lesa. O tom tohle vůbec není. Tohle je totiž o náladě a kladných vibracích, které dodají víc sil do těla, než kofeinová masáž srdce energetických nápojů zaručených značek a marketů. Zkuste tu pravou jiskru v každém tónu, tu vervu, která z kapely COLOSSA čiší. Že je to pořád stejné? Ale jděte, rýpalové. 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 1.10.13 6:55odpovědět

Je to fajn deska, tou energií mi připomíná Foo Fighters a ... opravdu se poslouchá úplně sama.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky