Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Combichrist - No Redemption

CombichristNo Redemption

Ruadek12.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Překvapivě dobrý elektro-punkový odvaz jako doprovod k videohře. Vlastně nic víc a nic méně, pro Combichrist každopádně krok jinam se zajímavým výhledem do budoucnosti.

Pokud si myslíte, že v Norsku se hraje pouze divoký black metal a nechcete akceptovat jakýkoli jiný hudební vývozní artikl, pak přelaďte jinam. Nebudeme tu dokonce ani postávat s mečem na skále u zamlženého fjordu ani nebudeme rozsévat zmar hoblováním nehtů o dráty. Nezapojíme divé ženy s píšťalou. Kupodivu se v této krajině ledovců, mlhy a ovcí vrhneme do zvrhlé odnože elektroniky. Norsko je totiž zemí, ve které se v roce 2003 zrodili jedni z největších leaderů electro-industrialu současnosti.

 

Combichrist hrají aggrotech, též přezdívaný jako hellektro. Tento styl je založen na kombinaci hardcore a hardtrance spolu s elektro–industriálním základem. Že vám to moc nesedí ke krajině malebných travnatých střech ale spíše k Berlínu? Inu podráždění punkeři se najdou všude. Aggrotech je splašená, agresivní forma tranceových vypalovaček. Tepající rytmus, hodně perkusí, řev a energie. Pokud u industriálu končíte u Nine Inch Nails, pak tohle pro vás rozhodně nebude.

 

Hellektro provází jednoduchost, je to vlastně takový tanečně-netaneční punk probíjející elektroniky.

 

To bychom měli lehkou představovačku. Pokud jste dočetli až sem a stále vás to zajímá, pak pro vás mám jednu smutnou zprávu – s aktuálním počinem je totiž všechno tak trochu jinak.

 

 

Combichrist ještě na minulém Making Monsters tepali žhavým elektrem a dokonce se zdálo, že opustili háv temnoty a podřídili se trendům. Upřímně řečeno, deska se mi dodnes moc nelíbí, protože překročila hranici směrem k hitovějším ambicím a přinesla prostě více synťákových líbivek, než měla. Ačkoli všechny tyhle party mají vlastně blízko k synthpopu a futurepopu devadesátek. Nic se však nemá přehánět, že?! S novým počinem se nakročilo jinam, a to dokonce až tak, že nebýt frázování Andyho LaPlegua, nepoznal bych, kdo to hraje. Odložila se křídla syntetiky a prsty se opřely do strun metalových kytar.

 

Především je potřeba zmínit, že No Redemption je soundtrack k videohře Devil May Cry. Jedná se o bojovku na Playstation 3, Xbox 360 a PC která sklízí docela pozitivní ohlasy. Herní doprovod sestává ze tří soundtracků, na nichž se o hlavní posty dělí Noisia a Combichrist. Zajímavostí je celková spřízněnost dvou odlišných band, z nichž Nizozemci Noisia hrají svou fůzi drum and bassu spolu s dubstepem a Combichrist to tentokrát pojali méně elektronicky. No Redemption lze brát jako zajímavý experiment kompozéra Andyho LaPlegua i jako pohled do budoucnosti Combichrist. Je otázkou, jak moc byl tento soundtrack experimentem s jiným zvukem a přístupem a nakolik to ovlivní další řadovku. Výsledný dojem je totiž opravdu pozitivní.

 

 

Combichrist v novém jsou zajímavě znějící partou, která zapojila bicí a kytary a začala znít jako elektro-punková mlátička. Hardcoreový řvoun LaPlegua zůstal, melodie jsou více tvořeny kytarovými výjezdy a silně ubylo perkusí (jinak živě hraných na dvě sestavy). Není to tak dravé jako ultra-agresivní výplach Psyclon Nine a nekoketuje s metalem jako Static-X. Je to na podobné rovině jako starší desky Celdweller či Blue Stahli – tedy dítka  Breta Autreye. Nenajdete tu ani dubstepový soulad s dobou jako u Front Line Assembly (soudím z prvních ukázek nové desky Echogenetic) ale čistý, nekomplikovaný nátěr moderního střihu. Jejich rozpoznatelnost zůstala tam, kde byla vždy. Je to chytlavé a je to přesně takové, jaké jsem nečekal, že to bude.

 

Deska obsahuje jako bonus dalších deset starých pecek, které si svou roli doprovodného marastu určitě užívají. Vzhledem k trendům, jaký odstartoval legendární soundtrack k prvnímu Matrixu, je přesně tohle elektro-metalové roubování v kurzu. A občasně to za to i stojí, ale to je už na zcela jiný článek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky