Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kde jsou ti pankáči, co jim bylo všechno u zadele? Kde je ta odvázaná banda hejsků, která to pálila nelítostně od začátku do konce? Industriální mašina, která se chechtala feministkám a sázela tam jednu hutnější pasáž než druhou? Myslím, že někdy v době velkých změn se na to prostě vybodli a po pankáčsku se zlili do němoty. One Fire, stejně jako jeho ještě o poznání děsivější předchůdce, prostě nezní jako Combichrist. Zní to přesně tak, jak by pankáči znít prostě neměli. Snaží se to zalíbit. Všem.

Jsou fáze, kdy to prostě přestanu kapele věřit. Kapitola „We Love You“ už zaváněla, ale jenom tak lehce. Tam byla cítit ta změna. Combichrist začínali obletovat soundtracky, Andy postupně došel k závěru, že už mu nestačí jedna kapela, tak to začal množit. Dnes už je z něj DJ a kapelník čtyřech dalších projektů. Proč ne, když to zvládá. Mašina Combichrist ale přišla o soustředěnost a začala hárat. Její další štěňata, darmo mluvit. Co pes, to jiná kočka. Všechno kope v kytarách, hutné base, bubákování do všech stran, celý kolotoč zdatně podpořen snahou o aranže. Jasný, kapela se vyvíjí. Tihle pankáči, co plivali nenávist do všech stran najednou zvolnili a začínají nudit. Hutný, testosteronem stříkající sliz jako byl I Want Your Blood je nenávratně pryč. Teď tu jsou snahy jiného levelu, jako v sedmé Bottle of Pain. Tomu by se kluci před deseti lety docela zasmáli. Snaha o zpěv prostě nejde, protože Andy je fakt špatnej zpěvák, přestože výbornej řvoun. Tak jako jsou Combichrist špatná metla ale výborná elektro-industriální děvka, co ví kam sáhnout a kde přitlačit.

One Fire ale není úplně ztracená deska. Tou si myslím, že byla This Is Where Death Begins s otravným, totálně mimoidním zvukem, co trhal uši. Celý ten přerod Combichrist ve Static X nové doby, kytary, metla všude okolo, až se práší za kočárem, to prostě nefunguje. Na mě ne, jako fanouška elektro rytmů a fuckování správným směrem. A to přitom Combichrist umí naživo stále zbořit, tohle všechno umí podat. Jako by se jim z desek postupně vytrácela energie, kterou umí do lidí vpálit už jen naživo (kdo by taky odolal dvojí rytmice a totálnímu paření všech na pódiu). Na One Fire jsou stále slušný halekačky, je jich ale pomálu. Hate Like Me má slušivej základ a má v sobě prostě to fluidum Combichrist, co začínám často postrádat. Guns At Last Dawn s hostujícm Burtonem z legendy Fear Factory je pecka jako kráva – není to první čistě punková mlátička v historii, klidně bych oželel vlezlej prostředek a neustával v nátlaku. Lobotomy jako jediná připomene starou školu Aggrotechu, o moc víc svěžích plivanců tu ale není. Slušná šlapačka je ještě předposlední Last Days Under The Sun.  A tady někde bych s chválením skončil, protože to prostě maká na jiných fans. Jo, je to prostě tak. Combichrist moderního věku je kočkopes pestrých barev, co skladba, to sousto pro jinou tlamu. A transformace pokračuje.

Pokud jste na tyhle uřvance narazili poprvé a líbí se, zkuste hutnější sousta staré tvorby. Pokud si vystačíte s tím, co zrovna nabízí, vaše volba. Budete ale poslouchat kapelu, která i přes veškerou snahu působit neurvale a divoce, sklopila uši a zařadila se mezi nevybočující produkci tvrdších trendovek dneška.

Jo, ale bod navíc jim patří za cover California Über Alles od Dead Kennedys. Tady se kluci poměrně našli.