Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Continuum of Xul - Falling into Damnation (EP)

Continuum of XulFalling into Damnation (EP)

Garmfrost27.5.2022
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Najazzlý brutální death podaný instrumentální šikovností a vokální přímočarostí.

O vcelku novém projektu Continuum of Xul není moc co říct. Když se však mrknete na sestavu, nejednomu fandovi extrémního metalu technického ražení naskočí husí kůže. Najde v ní lidi z Ad Nauseam nebo Hideous Divinity, což je minimálně příslibem zajímavého zážitku. Představme si kytarového mága Mattea Gresele, kterému není svatá žádná stupnice, nebojí se jazzového fussion, avantgardy ani disharmonie, jak se pouští do brutálnějších poloh, kde sice neopouští složité kontury neuchopitelného umění, avšak oproti svému domovskému zázemí se jedná o v podstatě jednoduchý death. Někde jsem zaregistroval přirovnání k Hate Eternal, Morbid Angel nebo Angelcorpse… Neřekl bych. Spojitosti bych hledal raději přímo ve stáji vydavatele Lavadome Productions. V jeho katalogu podobně laděného deathu najdete docela dost.

 

cox

 

Rovněž jsem pochopil, že zárodky Continuum of Xul lze možná hledat také v kapele Hellish God, kde se potkali Matteo s growlerem Tyou. Jisté návaznosti zde jsou, avšak Continuum of Xul si razí vlastní cestu s daleko přitažlivějšími songy. Na svém kontě již má zdařilé demo Promo MMXIX a ještě lepší splitko Rites of Morbid Death, kde prostor sdílí s mexickými Abyss of Perdition. Letošní nadílka Falling into Damnation je opět krátkometrážní, osmnáct minut dlouhé EP, které se však snaží zaujmout neotřelým přístupem k deathu, instrumentální šikovností a vokální přímočarostí. Vše se teprve musí vylíhnout, sednout si, avšak při srovnání s předchozími nahrávkami lze spatřit slibný posun směrem k větší rafinovanosti a zároveň poslouchatelnější formě extrémního metalu.

 

Skladeb se v Falling into Damnation ukrývá pět, přičemž první Hellmouth je instrumentální záležitost s funkcí intra a závěrečná An Equinox of Fathomless Disheartenment je cover samotných velmistrů ohavnosti – Absu. Death metal v rukou Continuum of Xul není extrémním náklepem jako nabízí Hideous Divinity ani výše zmíněné možné vzory. Skladby se většinou pohybují ve středním tempu – groove houpanicích. Zvýrazněnou basu s prvky progresivnějšího ražení doplňují old schoolové sólové vyhrávky a vskutku peprné bicí party plus už naznačené přímočaré growlingové radovánky. Tya je oním tmelítkem, které pojí najazzlý metalový rauš s brutálnějším deathovým chlívem.

 

 

Nejvýraznější skladbou je podle mého skromného názoru předposlední vypalovačka Blasphemous Redemtion (Praise the Flames), ve které dojde i na jisté zrychlení. Jinak bych skladby nechtěl rozlišovat a vyzdvihovat jednu na úkor druhé. EP se mi líbí, tak jak leží a běží. Zatím se nejedná o majstrštyk nebo nevšední záležitost. Díky progresu, nadšení a sympatickým skladbám mi je už dopředu jasné, že se můžeme v blízké budoucnosti nadít od Continuum of Xul docela velkých věcí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky