Recenze: Convocation / Shores of Null - Latitudes of Sorrow (split)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Convocation / Shores of NullLatitudes of Sorrow (split)

Garmfrost29.12.2025

Zdroj: bandcamp

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Kompoziční hravost a uvěřitelnost pojí zdánlivě neslučitelné kapely vycházející z jednoho košatého stylu...

Dlouho jsem váhal, zda se do recenzování společného díla Shores of Null s Convocation pouštět. Dobrých a zajímavých řadových nahrávek se nyní vyrojilo více než dost, proč tedy věnovat čas split albu dvojice kapel z protistran doom metalového spektra? Od dob, kdy kolega Ruadek výtečně popsal své dojmy z vynikající nahrávky Beyond the Shores (On Death and Dying), jsem se na Shores of Null zaměřil. Minulou nahrávku jsem se nakonec rozhodl nerecenzovat, nicméně poslouchám ji stále. A stejně tak se stalo s Latitudes of Sorrow. Jedu ji pořád. Do toho vynikající pohřebáci Convocation… To se musí!

První polovina alba patří italským posmutnělým Shores of Null. Devadesátkový death/doom s prvky černého umění kouzlí malebnou škálu melancholické šalby. Mix hrubosti s něhou kolem posluchače Shores of Null omotávají zcela bez pardonu. Kytarové party občas vytáhnou na světlo odkazy k hrdinům žánru v čele s britskou velmocí, nicméně pánové mají rádi své představy, takže se od opisování a citování distancují a nabízí svébytný sound plný chytlavých melodií s návykovou náladou.

Připadne mi, že se Shores of Null snažili vybrat skladby, které se od ponurého stylu Convocation nebudou moc lišit. Jejich skladby jsou samozřejmě plné typické melodiky a jasného pěveckého profilu, který umně střídá barytonové radovánky s growlem či screamem. Z trojice songů mi je nejbližší The White Wound. Její podmanivost nestojí pouze na silném gotickém podstavci. Její křídla patří blackovému ostnu, který opravdu drásá emoce. The Year Without Summer je nejen díky spolupráci s MN z Convocation zase tím mostem, po kterém pomalu přejdete do nejchmurnějšího pekla plného smrtelného trápení.

Příspěvek finských Convocation spočívá ve dvojici deseti minutových psychopatických ohavností nabitých silnou atmosférou po okraj. Místy mi na mysl padli Esoteric se svou psychedelickou torturou. Nohy vám zeslábnou hrůzou i nadšením. Záleží, jak jste nastaveni. Ubližujete sobě rádi nebo se násilí bojíte? Abaddon's Shadow vás rozcupuje na padrť. Po emocionální kráse Shores of Null nezbude zhola nic. Raději nevzpomínejte. Skladba řeže deathmetalovou aurou, ale objeví se v ní zmíněné psychedelické kejkle. Rytmicky je skladba skvěle proměnlivá. Záhrobně pestrá. Je šamansky zničující, je tvrdá, zlá a neúprosná.

Hledáte krásu, něhu, jemný smutek? Utíkejte, seč vám síly stačí. Naopak, pokud milujete hudební umění, které se nebojí šokovat a vystavovat posluchače různým výzvám, Convocation by vám mohli šmakovat. Tím nechci říct, že se jedná o nějakou avantgardu. Složitosti nehledejte. Convocation jsou stylově čistí. Závěrečný song Empty Room vrací nahrávku k lidskosti a smutku. Tklivé momenty jsou vázané vážností a drtivým žalem. Funeral doom, nebo death/doom chcete-li, v jejich podání nabízí pestrou sbírku v rámci pevně daných mantinelů.

Latitudes of Sorrow je společným dílem zdánlivě neslučitelných kapel, které vychází z jednoho košatého stylu. Co je spojuje naprosto bezpečně, je uvěřitelnost a kompoziční hravost. Je možné, že se najdou posluchači, kterým bude vyhovovat pouze jedna z kapel, nicméně podobných magorů, jako jsem já, kteří se nebojí vůbec ničeho a užívají si smrtelný chropot, psychopatickou bolest stejně jako něhu, harmonii a výborné zpěvy, není málo. A pro ty bude split album Latitudes of Sorrow skvělým zážitkem. V době, kdy se na nás chrlí nespočet nahrávek starých i nových kapel, je album, které nás na chvíli zastaví, hotový zázrak.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?