Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cradle Of Filth - Evermore Darkly (EP)

Cradle Of FilthEvermore Darkly (EP)

Bhut1.10.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Bída bez nápadu… tedy pokud neberu jako nápad nedotažené superverze jistých skladeb. Nuda…

S obrovskou neochotou a absencí jakéhokoliv očekávání jsem přicházel k novému EP (či kompilaci?) Cradle Of Filth. Název nahrávky Evermore Darkly evokoval podobnost s předchozím dlouhohrajícím albem. Prost předsudků (raději) pustil jsem se do objevování této nahrávky. A jaký je výsledek? Na to se teď trošku podíváme…

 

Zpočátku si však tradičně posvítíme na sestavu podílející se na tvorbě. Ta se příliš neliší od poslední známé. Ona je vlastně stejná… až na jednu drobnou výjimku. Odešla nám klávesačka Ellyllon, kterou nahradila Caroline Campbell, jinak basistka kapely Hugh Cornwell. Nicméně kapela si stále drží v rukávu žolíka Marka Newby-Robsona, kterému opět svěřila orchestrace. Tento člověk zde opět vystupuje jen jako host. Dalším hostem je dobře známý Doug Bradley. Po Sarah ani památky… Takže shrnutí sestavy jest: Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara, James McIlroy – kytara, Dave Pybus – basa, Marthus – bicí a Caroline Campbell – klávesy.

 

Obal, který halí toto dílo, ponechám raději bez komentáře, jelikož bych musel být opět zlý, stejně jako u předchozího alba. To je prostě děs, s čím to kapela vyrukovala do řad black metalu… Pardon, asi jsem poněkud zamrzl. My se už o blacku nebavíme od dob Nymphetamine… Nevím, ale ta kapela tam prostě svými kořeny furt padá, tak proč tomu dělaj takovou ostudu…

 

Nezbývá než se juknout co nám ukrývá onen kotouček. Dohromady osm stop. Na EP celkem slušná věc. Otázkou je, zda se dá stále hovořit o EP, ale k tomu se ještě vrátíme. No ne, po celkem nudném dvouminutovém intru, na nás vybafne klasická sypanice, za kterou v posledních dnech sklízí kapela ovace. Tento jev je mi však nejasný a jeho princip je mi zcela utajen. Písnička profrčí, jak tramvaj jedoucí do vozovny, a posluchač jen zalapá po dechu. Následuje porce nějakých mixů a úprav. Krom děsného zpracování skladby Forgive Me Father, tu máme prodlouženou verzi písně Lilith Immaculate. Nuda, nuda, šeď, šeď. Co však zaručeně probere je až šestá věc Forgive Me Father v taneční disco verzi. Znáte War For War a Uran, uhlí, železo? To ale zní dost dobře, což? Tak takhle asi nějak měla znít Forgive Me Father s přídomkem I’m In A Trance. No, nebudu tajit, že se to zase nepovedlo…sakra. Když pak Dani špindíra cosi haleká, jako že „Forgive me Father, I have sinned“ skoro se nabízí alternativní verze: „Forgive me Father, i have synth“ …a nevím co s ním dělat. Poslední track tvoří malá ochutnávka něčeho, co má přijít v roce 2012. Ne, není to údajný konec světa, je to spíš konec samotných Cradle Of Filth, ale o tom až příště. Jedná se o symfonickou skladbu staršího fláku Summer Dying Fast. …oči pro pláč…

 

Fuj, to byla ale divná nahrávka. Pár kousků by se strávit dalo, ale prostě už to není, co to bejvalo. Místo trochy přemýšlení nad něčím pádnějším a přínosnějším, Cradleové jen chrlí jednu kokotinu za druhou…

 

Pro doplnění a kompletnost připomenu, že krabička s názvem Evermore Darkly, obsahuje ještě jeden dáreček. Druhou placku tvoří obyčejné DVD s klipem a záznamem z koncertu na Graspop Metal Meeting roku 2011. Suma sumárum je toto dílo spíš kompilací, než EP.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky