Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cradle Of Filth - The Screaming Of The Valkyries

Cradle Of FilthThe Screaming Of The Valkyries

Bhut29.7.2025
Zdroj: CD //#NPR1152DGS
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Přirozená deska Cradle Of Filth, na které nechybí nic z toho, co od nich máme rádi. Naopak – nepouští se do žádných složitostí a rozmáchlých jinotajů. Je to přímočará a bezstarostná jízda, kterou si lze báječně užít.

Nastal čas si opět prověřit aktuální stav veličiny Cradle Of Filth, neboť kapela má od března venku nové album s názvem The Screaming Of The Valkyries. To přichází po poměrně dlouhých čtyřech letech od poslední řadové nahrávky. Nicméně kolem kapely je stále živo, což dokládají i určité personální změny. Tentokrát se obměna dotkla dvou pozic – kytary a kláves.

 

Druhým kytaristou vedle Ashoka byl Richard Shaw, kterého nově nahradil Donny Burbage, jenž dříve působil v kapele Aether Realm. Klávesy opustila Anabelle a její místo zaujala Zoe Marie Federoff, která svou pozici upevnila i sňatkem právě s Ashokem. Dříve hrála v kapele Insatia… neznáte? Já taky ne… Nuže, nyní máme v řadách Cradle Of Filth manželský pár.

 

A když už jsme u těch personálních změn, stojí za zmínku i autor obalu – jistý Roberto Diaz. Jeho charakteristickým prvkem jsou postavy s mnoha očima, což při podrobnějším zkoumání obrázku nedělá dobře hlavě pozorovatele. Tedy alespoň mně tyto prvky nějak vadí. Ale obálka je celkem pěkná, i když úplně nechápu, co vlastně znázorňuje. Možná je to onen „křik valkýr“. Zkrátka umění. Podobných grafik a ilustrací je tu plno. Booklet je napěchovaný obrázky a nechybí samozřejmě ani texty skladeb a fotografie členů. Tohle mám rád a takový počin zasluhuje aplaus ve stoje. Jestli si někdo pořád myslí, že CD je mrtvý formát, tak ať, alespoň prodá svou sbírku do bazaru a já si ji pak rozumně nakoupím. Pojďme ale raději k hudbě.

 

Nezbytné symfonické prvky rozeznívají i tuto desku, avšak nikoliv napínavým intrem, nýbrž jen krátkým úvodem, který se vzápětí zvrhne v těžkopádný kolos tupě klopýtající mezi hutnými riffy, aby ještě před druhou minutou své délky vystřelil melodickou linku a vzduch alespoň trochu provětral a odlehčil. Ono industriálně mohutné drancování je v podstatě novinkou v repertoáru, zatímco melodičnost odkazuje na dobu cca Nymphetamine, kde už bylo lecjakému posluchači těsno. Já se tehdy cítil pořád vcelku skvěle.

 

 

Jediné, s čím si od začátku trochu nevím rady, je zvuk bicích, kterému chybí rozmach a nádech. Je to jednoduše příliš čistý a sterilně osekaný sound, který mi trochu ubírá nadšení z celé té akční hry. Marthus bubnuje naprosto úchvatně, o tom žádná, ale ten zvuk je takový nějaký plochý. Naštěstí se na to dá brzy zvyknout a na celkově dobrém dojmu z poslechu to výrazně neubírá.

 

V dalším sledu hudební smršti na nás Cradle Of Filth chrlí ty nejspolehlivější metody, které si kapela v průběhu let osvojila. Ubylo však pompéznosti, rozmanitých meziher a dalších náladotvorných aspektů. Kapela sází na přímočarost, a i přes hutnou náplň skladeb jde poslech plynule od jedné písně k druhé, aniž by poznámkový blok s čárkami pro nudu přestal zářit bělobou.

 

Jsou zde samozřejmě i nezbytné hrátky s atmosférou – vždy, když se otevírá nová třetina alba. Nejde však o výrazné odbočky či dlouhé pasáže rádoby symfonické vážnosti. Skupina umí do skladeb vnést chytlavost a opojné melodie, které sice nejsou instantními hitovkami, ale ve správný moment fungují naprosto perfektně. No vida – a jde to i bez coverů.

 

Líbí se mi, že kapela přinesla řadu záchytných melodií, které se nenápadně krčí pod hlukem zlého black/deathu, ale nepřehlušují jej. Tak to aktuálně cítím. Melodické linky kytar i zpěvu příjemně ochlazují jinak horký dech zběsile mašírující saně, kterou tento valkýří křik dští na všechny strany. Je to ohavně zlé – ale právě tak akorát, aby to stále bylo po chuti masám, které tyto porce hltají bez zakuckání. Na skutečně zlou a hnusnou hudbu máme přece jiné experty – ale to sem nepatří. Spíš si tu stavím drobný oslí můstek k pasážím, kde se kapela snaží o co nejrychlejší úprk a se zaťatou pěstí razí tu nejdrsnější možnou pasáž, kterou aktuálně dokáže nabídnout. V těchto momentech trochu cukám koutkem a cítím snahu vyvolat démony dávných alb a znovu přitáhnout fanoušky tehdejší éry. Ono to vlastně není špatně – pořád si musíme uvědomit, že máme před sebou mimořádně talentovanou kapelu se špičkovými muzikanty u svých nástrojů. To jméno je pojem – a mašina na vaši peněženku, budete-li chtít. Jen se někdy neubráním dojmu, že některé ataky jsou až příliš na sílu. Jak říká Maurice v Madagaskaru 2: „Nenásilná anexe bývá nejlepší.“

 

 

Ale čert vem mé dojmy. Ve výsledku je to pořád dobrá – ba vlastně docela skvělá – deska. Sice jí chvíli trvá, než se dostane pod kůži, a úvod mi přijde trochu komplikovaný, ale nakonec si stejně plácnete do dlaně. Protože zjistíte, že to jsou pořád Cradle Of Filth – takoví, jaké je máte rádi. Pořád jim to skvěle jde od ruky. Dokážou vykouzlit zajímavě chytlavé a podmanivé melodie. Skvěle rozehrávají partii s atmosférou i vaší náladou, a postupně si vás ochočí a přetáhnou na svou stranu. Jde to tak samovolně, že se tomu ani nechce věřit.

 

Takže jak by mělo znít rozumné resumé? Přirozená deska kapely, na které nechybí nic z toho, co na ní máme rádi. Naopak – nepouští se do žádných složitostí a rozmáchlých jinotajů. Je to přímočará a bezstarostná jízda, kterou si lze báječně užít. Jsem rád, že to této kapele pořád tak sluší a šlape. Ale první song mi tohle výsledné vyústění vůbec nenaznačoval. Příště méně podobných vylomenin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky