Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cradle Of Filth - Thornographic (EP)

Cradle Of FilthThornographic (EP)

Bhut19.6.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Má-li být Thornographic jakési promo pro nastupující Thornography, tak se setsakramensky nepovedlo. Celé zpracování tohoto počinu je žalostné a do pekla volající. Vyhýbejte se mu!

Víceméně souběžně s deskou Thornography vychází i malinké EP Thornographic. To je tak malinké, že se na něm krčí pouhé čtyři skladby a vlastně vychází jen na desetipalcovém vinylu. Z oněch čtyř stop je úplnou novinkou však pouze jedna jediná. Ale nepředbíhejme a povězme si nejprve pár drahot, které Cradle Of Filth v této době doprovázely.

Thornographic vychází už v září roku 2006, kdežto dlouhohrající deska je na svět vpuštěna o měsíc později. Recenzi jsem si však schoval až na dnešek, abychom si pověděli ještě něco málo rozšíření k předešlému albu Thornography, jelikož o tomto EP bych mnoho řádků zjevně neutvořil. I proto jsem tak trochu prohodil pořadí obou recenzí, ono je to na konec stejně jedno, jelikož ani jedna nahrávka nedosahuje zářných kvalit a líně se potácí v šedém průměru. Ansámbl a jména hostů jsme si představili již minule, nyní si tyto vědomosti zas o trošku rozšíříme.

Kapela zůstává pochopitelně bez obměny. Jen nějaké to jméno se objevilo navíc. Roku 2008 se skupina rozhodla desku Thornography rozšířit o nějaký ten bonus a vydat tak dílo jménem Harder, Darker, Faster: Thornography Deluxe. Vesměs se nejedná o nic jiného, než o původní album doplněné o DVD s bonusovým materiálem, na kterém najdeme: jakési intro Murder In The Thirst; skladbu The Snake-Eyed And The Venomous, ve které si zazpíval host jménem Martin Walkyier z uskupení jménem Sabbat. Dále nahrávka pokračuje coververzí Halloween II na věhlasné Misfits (v refrénu slyšíme hlas Roba Caggianiho – Anthrax), na což se podíváme blíže o chvilku později. Směle se deska valí skladbouCourting Baphomet, na níž navazuje další cover Stay, který v originále hrají Shakespear’s Sister. V případě této skladby existují dvě verze, z nichž jednu odzpívala Sarah Jezebel Deva a druhou Dirty Harry. Na Thornography Deluxe se nachází verze se Sarah. Nicméně další stopu tvoří skladba Devil To The Metal, která tak uzavírá audio sekci. Otevírá se tedy video set. Najdeme na něm tři videoklipy k písním TemptationTonight In Flames a The Foetus Of A New Day Kicking. Zcela posledním bonusem pak je reportáž o natáčení posledně jmenovaného klipu. Tolik tedy k lehkému načrtnutí tváře Harder, Darker, Faster: Thornography Deluxe. To proto, aby řeč nestála a zdejší řádky nezely prázdnotou. A v neposlední řadě proto, abychom si lépe utvořili obrázek o celkové aktivitě Cradle Of Filth.

Ke slovu nyní přichází vinyl. Ne, nemám jej ve sbírce, ale jistou verzi jsem sehnal. Nikde se mi nepodařilo dohledat nějaký oficiální přebal této nahrávky a já jen doufám, že jej kapela nevydala jen tak bez ničeho v nějaké průhledné košilce… Při bližším ohledání… ano, vydala. Proč? Všehovšudy je to jen takový sampler, ani ne singl, ale prostě jen taková rychloukázka s jedním bonusem na vrch. Nevím, zda bylo skutečně tak důležité něco podobného vydávat, ale zjevně ano. Osobně říkám, že by se svět jisto jistě obešel bez této nahrávky a na připravené asfaltové placky, by se dala vyrýt záživnější a snad i přínosnější hudba, ale ďas to vem. Vydavatel s kapelou měli názor odlišný. 

 

Co tento desetipalec rozezvučí při vložení do elektronické mašinky, je skladba Temptation, čili coververze na již dříve zmiňovanou popinu Heaven17. Po ní nastupuje Tonight In Flames, která uzavírá první - A stranu. Celkem nuda, že? Nebojte se, změna brzy dorazí. Hned to sice nebude, jelikož na straně druhé se rozeznívá Dirge Inferno. To vše dosud známe z dlouhohrajícího počinu Thornography. Jediné, co je zde nové a raritní je coververze Halloween II, která se dostala i na rozšíření Thornography Deluxe, které jsme si v rychlosti promítli o pár řádků výše. Neznalým připomínám, že za originálem stojí legenda horror punku Misfits, v té době ještě s nezaměnitelným Glennem Danzigem. Již dříve si kapela tuto smečku vzala na paškál a na díle zvaném From Cradle To Enslave po svém představila song Death Comes Ripping. To byla panečku jízda, ovšem to co předvedli páni špinavci nyní je… jak jen být slušný… k pláči. Už fakt, že Cradle Of Filth kompletně překopali celou kompozici skladby a narušili, tak její úchvatný nástup refrénu je samo o sobě zničující. A refrén samotný není ničím jiným, než odporným zneuctěním památky, kterou Misfits kdysi vystavěli. Snad je to recese, snad je to omyl, ale probůh, cožpak nikdo z kapely už nemá soudnost? Tohle se vážně nepovedlo. Přátelé, pokud někde spatříte Cradle Of Filth – Halloween II (Misfits cover), prchejte, zacpěte si uši, zkrátka čiňte věci, které Vám zabrání v poslechu. Skutečně není o co stát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky