Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Crowbar - Symmetry In Black

CrowbarSymmetry In Black

Sorgh9.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: I když se Crowbar rádi brouzdají opilým krokem v padlé rose soumraku a kalným zrakem registrují poslední obrysy reálií, rozhodně nepůsobí jen jako depresivní a ufňukané pipiny, ale přináší i potěšení z dobře odvedené práce a z nápadně živé desky.

Znáte motory fungující na principu náhodných výbuchů? Bum rána, klid, skřípne to, dvakrát bouchne a rachotina se pohne. Zvukový koncert starých kraksen, se kterým se už jen tak nesetkáme, přesto nebo právě proto díky nim můžeme získat  zcela odlišný pohled na svět. Proč o tom mluvím? Jedna z takhle razantních a jakoby náhodných detonací mě během měsíce lásky upozornila na nové album kapely Crowbar. Nese příjemný název Symmetry In Black a oděli ho do jednoduchého, slušivého obleku, který neslibuje nic, co nelze splnit.  Desky těchto Amíků nevychází v žádných pravidelných periodách, jednou to prostě bouchne a nad silnicí se zatočí oblak těžkých par. Jakmile při řízení nedáváte pozor a humus nasajete z plna hrdla, zažije nejspíš divokou jízdu.

 

Kapela solidních řízků semknutá kolem Kirka Windsteina, kterému se vlasy již dávno přemístily z temena na bradu, tu letos stojí se silným materiálem, který já osobně řadím docela vysoko. Oproti minulému Sever The Wicked Hand přibilo pár kapek živé vody, bobří hráze utržily několik trhlin a voda nabrala spád. Díky tomu je Symmetry In Black pestrá a zábavná deska, jakkoli se to může zdát divné, zvlášť pokud dáte na zakořeněné dodržování stylových škatulek. Právě díky tomuto efektu mě deska nabídla překvapení, které plynule přešlo v potěchu duše. I když se Crowbar rádi brouzdají opilým krokem v padlé rose soumraku a kalným zrakem registrují poslední obrysy reálií, rozhodně nepůsobí jen jako depresivní a ufňukané pipiny, ale přináší i potěšení z dobře odvedené práce a z nápadně živé desky. Jako v kádi mísí vlivy ročních období, která se projevují větší oblačností, než tomu bývá třeba v srpnu, přesto i světlo blesku poskytne naději světla v dominujícím šeru. Veselé album to není, to ani nelze čekat, ale stejně tak si u něho nepřehodíte kravatu přez kliku. 

 

Pár poslechů a čím dál víc se mi potvrzuje skutečnost, jak trefně jméno kapely souzní s její tvorbou. Takový pajsr (crowbar) se zapře a za zdánlivé nečinnosti vyvíjí sílu nevídanou. Materiál praská, uvnitř probíhá neviditelné pnutí a posléze povoluje. Potřebuje svůj čas stejně jako nabízené skladby. Album už na první kontakt probouzí  zájem a hýří atraktivitou. Za plynulého postupu průzkumných legií jsem upadal do stále silnějšího okouzlení a zároveň v něm nacházel řadu povědomých zážitků, které mě hřály u srdíčka. Síla příjemných vzpomínek ponejvíc vykreslovala atmosféru společných rande s Alice In Chains. Hlavně v potemnělých, něžných pasážích s doprovodem čistých vokálů je srovnání nejmarkantnější. Stylově se obě kapely v mnoha momentech velmi těsně třou a situaci zachraňuje metalový základ, na kterém Crowbar vytrvale staví.

 

Přes ulici to mají i ke smečkám Pantera, Down nebo Baroness. Z našich luhů a hájů se do symetrie tu a tam zamíchá stín SDOS, jen aby hutnou, líně se míchající matérii provětrali pukáním trashových bublin. Jinak se materiál beze spěchu odvíjí z cívky pomalých, podladěných riffů, které úspěšně brání roztočení centrifugy do příliš vysokých otáček. Kousek nad zemí a za asistence přízemních mrazíků si budeme odírat nechráněná kolena na kost a ještě za to poděkujeme. Tohle je příjemná a dobrovolně podstoupená bolest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky