Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Folk metal se v obecné rovině těší velké oblibě. Nejinak tomu je i v našich končinách, kde neoficiální prim mnozí připisují právě kapele Cruadalach. Do roku 2015 vkročili svědomitě novým albem Rebel Against Me, které se stává jejich druhým počinem v rámci dlouhohrajících desek. Říká se, že třetí deska bývá zlomová, ale v případě tohoto klanu onen zlom vidím už teď.

Vtip a nadhled kapele nikdy nechyběl, čehož důkazem byla předchozí deska s vyjící ovečkou na obale. Dnes je vizuál o poznání vážnější, jelikož silueta holubice míru (chápu-li opeřence správně) se skládá z hromady zbraní. Podobný výjev by spíše sedl do stylizace hardcore či jiných proti-systémových kapel. Nahrávka je zabalena do typického jewel case formátu s lakovanou slipcase obálkou. Booklet je opatřen texty i běžnými informacemi, včetně děkovačky. Takže taková hřejivá klasika+. Potud seznamování s novým materiálem nevzbuzuje žádné alarmující impulsy, snad kromě koláže fotografií všelijakých myslitelů od pana Tesly až po Matku Terezu.

Cruadalach jsem měl svého času ve velké oblibě. S příchodem jejich dema svitlo na nadějné zítřky a svůj status obstojně obhajovaly ještě další dvě nahrávky (EP a první long-play album). Dnes je ale kormidlo stočené razantně jiným směrem. Čím to, že jsou tuzemské folkmetalové kapely tak nestálé? Vzpomeňme odlišný Návaz od Silent Stream Of Godless Elegy nebo dospělé Paměti od Žrec; ostatně vliv prvně jmenovaných tu místy dýchá. Na druhou stranu je fajn, že se kapela nesvazuje a snaží se vyvíjet, jenže v táboře fanoušků Cruadalach se asi postaví barikáda. Na straně jedné zůstanou fanoušci oddaní, hltající každý tón osvěžující tělo i ducha ve stylu čerstvého moderního folku. Na straně druhé stanou ti, kterým se kapela novým albem odcizí. Osobně se budu snažit stát na vrcholu a pozorovat dění na obou stranách, ale zároveň přiznávám, že blíže mám ke straně zmíněné jako druhé.

Už první poslech mi dal jasně najevo, že kapela kráčí jiným směrem. Ubylo hopsavé nálady, ubylo všeobecného veselí. Naopak přibylo tíživějších tónů a vážnějších melodií. Co však přibylo velmi výrazně, je vliv hardcore žánru. To se projevilo na vyznění skladeb, které jsou poskládány jako úderné songy se štvavým a štěkavým vokálem. Jenže kombinovat folk metal a hardcore jednoduše smrdí. Možná, že jsem úplně nepochopil smysl jednotlivých skladeb, ale jejich HC energie mi není nikterak po chuti. Vše má výsledek přesně opačný - dva výrazy se přes sebe derou a tlučou se, přičemž není zcela jasné, který z nich nakonec zvítězil. Pomyslná rovnováha balancuje na dost tenkém laně v obrovské výšce, přičemž stačí velmi málo k zániku zdánlivé vyváženosti.

Navíc - a snad je to jen můj dojem - postrádám dřívější um postavit chytlavý refrén. Vlastně i jakákoli jiná melodie mi ne a ne zalézt do paměti. Jedinou výjimkou je pouze poslední bonusová skladba Ziemie Niczyje, která svou čistě orchestrální a instrumentální podobou uniká zbytku obsahu alba.

Na jednu stranu se mi víc líbí výraz kapely, který je vážnější. Ten nejlépe vyznívá ve vstupech dobových nástrojů. Tyto pasáže jsou zralé a příjemné, ale celkově je hravost nahrávek minulých pryč. Naproti tomu je k mé nelibosti do muziky vmícháno příliš velké množství energie, tolik typické pro HC jízdy. Tady takový postup prostě nefunguje a snaha o vytvoření „hustý“ atmosféry je spíš k smutnému pousmání. Začít můžeme hned u samotného zpěvu a skončit třeba u kytarových riffů.

Sečíst celek je vskutku velký oříšek. Dobré nápady rozbíjí dle mého nešťastně volená struktura a přílišná barevnost skladeb. Celek spolu neudrží tu ani onu náladu a z výsledku jsem hodně rozpačitý. Rebel Against Me shledávám jako šlápnutí vedle.