Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cruor Cultum - Crown Of Beasts

Cruor CultumCrown Of Beasts

Bhut19.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Po strhujícím debutu přichází citelně slabší kus. Ovšem i tato nahrávka dokáže oslovit a zaujmout, jen nemá takové ambice.

Ne nadarmo jsem v nedávné době sepsal vzpomínkovou recenzi na debutový počin Brazilců Cruor Cultum. Vidina následovníka tehdejšího velkolepého díla si žádala drobnou přípravu a oživení. A tak se stalo, že v květnu tohoto roku kapela vypustila svou druhou desku se jménem Crown Of Beasts, a to prosím po dlouhých deseti letech.


Ten časový odstup je znát. Nejen co se týče samotného zvuku, který podléhá modernějším způsobům – tedy větší čistotě, ale jde hlavně o celkové uchopení black metalu. Autorská dvojice se nebojí drobně experimentovat a do díla vkládá několik, zprvu nepatrných vsuvek, které nahrávku ozvláštňují. Nejde o citelný zásah, ale při detailním poslechu je ono novátorství rozpoznatelné. Z celkového pohledu se už tolik nehrozí a nešklebí. Namísto pomalovaných zlověstných válečníků na obalu desky předchozí, přichází stylová kresba blasfemického rázu. Tolik typické okultní symboly jsou v pravidelném obrazci rozesety do každé části obalu. Motiv je to hezký a dobře odpovídá obashu samotnému.


Hudba, jak již bylo řečeno, doznala změn k modernějšímu pojetí. Upustilo se od sypačkového tempa, respektive míra kadence není tolik divoká. Ačkoliv časový harmonogram není kdovíjak dlouhý (půlhodinka), nevidím v tom jediný problém a na nahrávku tohoto charakteru to tak akorát stačí. Během této relativně krátké doby jsou důkladně přetlumočeny všechny aspekty řízného blacku s pohrdavým podtextem. Není zbytí se s čímkoliv mazat, utvářet plochy plné melodických vyhrávek a atmosferičtější kompozice. Stačí, když zasyčí síra a vše se rozjede stylem hodným černě kovové mašinérie. Deska je to proto více upřímná a přímočará. Jednoduše nastoupí, rozbalí svůj tmavý koberec, poukáže na jeho výrazné ornamenty, divák užasne, kapela koberec sroluje a zase zmizí v deštných pralesích Brazílie.

 

Přelet alba sluchovody je sice svižný a rychlý, ale oproti svému předchůdci jednoznačně slabší. Tehdy vše smrdělo zatuchlou garáží a podivným kouřem, naproti tomu dnes dýcháme horký vzduch rozpálené moderny a snahy se přizpůsobit jedoucímu vlaku. Black metal už za těch deset let nabral jiné kontury, přičemž Cruor Cultum jednoduše usnuli. Hodnotím tedy zcela průměrně, neb nejde vyloženě o vývar z ponožek, ale o poctivé řemeslo, které jen nepřišlo ve správný čas. Snaha se cení a z tohoto alba je cítit, jen mu chybí stupínky a madla, za které by se mohl posluchač chytit, čímž by se nadobro svázal s životem Crown Of Beasts. To se kapele podařilo před léty s Bloody Days On The Altar. Uvidíme příště, snad nebudeme čekat další dekádu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky