Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K verdiktu by se dalo dodat, aneb solidní balanc na hraně hudby a anti-hudby. I takto bývá experimentální deah metal z dílny nizozemské dvojice Cryptae označován. Jako absurdní a se šíleným konceptem. Každopádně, tahle muzika není pro běžné ucho, ale věří těm, kteří jsou odolnější a hlásí se k někdy až hříšným praktikám na dnes už posvátném kovu smrti. Už první album Nightmare Traversal splňovalo definici podivuhodné a zkoumavé nahrávky. Styl Cryptae ale na druhém albu ještě poskočil, stal se rafinovanějším a ještě víc otevřeným vlivům odjinud. Jednička mi z dnešního pohledu přijde temnější a valivější, dvojka zase přímější, sekanější a (co je asi hlavní) ujetější.

Pokud lze někde v začátcích vystopovat jistou disharmonickou podobnost s Portal, tak ta od Cryptae je nakonec hozena jiným směrem. Tohle duo zkrátka podle mě narušuje strukturu death metalu jinak a své experimenty sice hrne temnotou, ale skrz ni stále bodají prvky a postupy, kterým se nelze neusmát. Nebo je aspoň považovat za víc střelené nebo kabaretní, jak mystické. Mystika Cryptae je ředěná, je deformovaná a přitom umí být ubíjející a studená jako psí čumák. K tomu se váže fakt, že jádro jejich deathu jako by nespočívalo v deathu samotném, ale těžilo víc ze stereotypu industrialu. Jeho základy jsou tuhé, neúprosné a odcizené. I když jako industriální album Capsule brát taky nelze, a pokud ano, tak jen okrajově a víceméně pocitově. Kus rezavého nihilismu v rámci vědeckého tepání v tom ale je.

Duo Peerdeman - Aquarius na novém albu nasedá do malé kapsle a studuje život hluboko pod mořskou hladinou. Kolem nich se to hemží různými formami života a jejich absurdní hudební brutalita tak navazuje na absurdní divadlo dole v hlubinách. Hudebně se můžeme mimo death metal a jeho riffující disonanci dotknout vlivů post punku, zmíněného industrialu nebo i jemně jazzových nuancí. A všemožných zvukových efektů. Pro mě je ale hudba Cryptae nejvíc podivnou směsí primitivní a zároveň progresivní muziky, kdy na jednu stranu jako bychom s kapelou drhli hubou dno a pak neustále hledali cestičky, jak tohle drhnutí posunout o několik levelů výš, jinam, dál od prvotního sebepoškozování. Cryptae hrají mutaci death metalu, s tím se dá bez výhrad souhlasit. Jsou ohavní, špinaví a stejně tak vynalézaví a zřejmě i geniální.

Těch vodítek už by mohlo být dost. Kapela se dál drží specifické černobílé vizualizace někde na pomezí minimalismu a komiksu. A i druhá deska je odehrána ve velmi rychlém sledu, kdy je cca za půl hodiny hotovo a mnohdy podivně se rýsující konstrukce skladeb se větší minutáže nedočkají. Jejich vývoj je smrsklý do té malé kapsle a jestli by jim slušelo víc prostoru, je jen otázka názoru. Mně přijde ten úsečný styl sice lehce provokující, ale hlavně účinný a všeříkající. Crytpae jsou badatelé, ale pořád hodně suroví a necitliví.

Už první skladba Pearl rozehraje typický rozbor alba. Spojí živelnost, energii a záhrobní murmur s rozčepířenou a chladnou disonancí. Dojde i na atmo vložku, kdy se s kapslí zcela fascinováni noříme do netušených prostor na dně oceánu. Jak mají Cryptae málo místa, aby skladbu nechali nadechnout a rozkvést, i přesto můžete tyhle věci na albu v klidu najít. A dokonce velmi často. Vše se ale odehraje rychle a jakákoli změna je velice překotnou a za chvíli vyřízenou záležitostí. I tak se zvuk desky dme košatostí a je plný proměn. Cryptae hoblují, ale ošívají se přitom jako na práškách a snaží se co nejrychleji zachytit každý detail. V Deluge je i podmořské zaplavení jen malou monstrózní chvilkou pro možné ohromení z nastalé situace. Vše se ale brzy vrátí k už typické dekonstrukci death metalu v přímém přenosu. Cryptae umí propašovat do své tvorby i kousek symfonie, samozřejmě jen v pár sekundách a není to zrovna orchestr, kdo ji pohání (Salt). Skladba pak navíc ztratí svou vážnou tvář díky zvuku jakýchsi zmutovaných žabáků, takže sůl do ran kostruktivní písně je nasypána včas a jasně.

Cryptae v sobě mají jakýsi paranormální rozměr, asi jsou těsně svázáni s bytostmi mimo náš svět, jinak si jejich hudební příspěvek lze jen ztěží vysvětlit. Capsule je skvělá deska, ale nebude skvělou pro každého. Mě ten jejich hlubinný svět mimo reál ale vážně oslovil. V první chvíli doslova dostal, nešlo se ho vzdát. Později ten zájem trochu opadl, ale radost se jím prodírat zůstala. Je to rozhodně jedna z těch lepších desek loňské úrody, vizionářská a neobvyklá práce.