Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cult of Luna - A Dawn to Fear

Cult of LunaA Dawn to Fear

Jirka D.28.11.2019
Zdroj: 2CD digibook (# 3984-15668-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jeden z vrcholů roku 2019 a další deska Cult of Luna, za kterou je dlouho nic a pak teprve všichni ostatní.

Občas se mi poštěstí vyšetřit si krátkou chvilku a strávit nějaký čas se svou hudební sbírkou třeba jen tím, že vytahuju desky z police, prohlížím si je, prohrabuju se vším tak nějak na přeskáčku a hlavně si srovnávám myšlenky v tom, co bylo dřív, co potom, co trvá, co vybledlo, co zapadalo prachem. Jsou kapely, které byly, zažily svůj vrchol, zmizely, a pak jsou kapely, které budí skoro úctu. Není jich moc a rozhodně nikomu nevnucuju, že tu úctu musí budit napříč scénou a ve všech probouzet stejný respekt. V mém případě je jednou z těch kapel Cult of Luna a trochu neskromně bych se odvážil tvrdit, že v tom respektu nejsem sám.

 

Cult of Luna band

 

Jak nemám rád metalovou encyklopedii a hodně často se rozcházím s tam uvedeným hodnocením, v tomto případě panuje (a fakt nevím proč) podezřelá téměř shoda, kde maximum drží desky Somewhere Along The Highway (2006) a Vertikal (2013), jen pro mě v opačném pořadí. Mladší šedivou desku pokládám za etalon podobné muziky a naprostý vrchol téhle švédské party, u něhož si vůbec neumím představit, že jej lze nějak překonat. Čím? A jak? Jenže přesně to jsem si říkal i před vydáním Vertikal a pak najednou bylo všechno jinak. Žebříčky hudebních hodnot se posouvají málokdy a je fascinující pocit něco takového zažívat v přímém přenosu. Následovala výborná spolupráce Mariner (2016), o které je těžko soudit, jestli byla lepší nebo horší, protože ona prostě byla jiná. A skvělá. No a pak se pár let nic moc nedělo a letos došlo na A Dawn To Fear. Další etalon? Stagnace? Posun? Nebo návrat?

 

Přesně tyhle otázky mě napadaly při prvním seznamování se s deskou a byly všechny naprosto nekompromisně zatlačeny do pozadí jednou jedinou věcí - absolutním sebevědomím kapely v tom, co dělá, jak to dělá a že nepřipouští podobné úvahy srovnávající minulost se současností. Nemá to význam. Proč by mělo mít? Úvodní skladba The Silent Man má přes deset minut a má všechno, co dělá Cult of Luna kultem. V součtu dvoudílnou desku otevírá s neuvěřitelnou razancí, která občas poleví, ale to jen proto, aby se opět vrátila se stejnou silou. A zvláštní na tom je to, že podobně razantních míst album už mnoho nepřináší a spíš dává průchod rozlehlým, klidnějším pasážím.

 

 

Nová deska je dlouhá (79 minut) a je rozdělena na dvě části po čtyřech skladbách, které jsem v uplynulých měsících slyšel častěji než cokoliv jiného. Předně je třeba říct, že A Dawn To Fear není snadno přijatelnou deskou, rozhodně ne tak snadno jako Vertikal. Je komplexnější a kapela na ní ukazuje vše, co se během let naučila. Tvrdé pasáže jsou výborné, ale postupem času ve mě narůstá pocit, že mnohem větší úlohu hrají atmosferičtější, pomalejší části, které mi zprvu přišly zbytečně dlouhé a prázdné. Vyrostly a nabyly na intenzitě. Závěr Lights on the Hill je přesně z těch momentů, kdy si možná vzpomenete na skladby jako Finland nebo Dark City, Dead Man z výše zmíněné desky, které se ta aktuální v mnohém přibližuje. Nicméně je hodně zajímavé si obě pustit po sobě, protože jen tak zjistíte, jak zásadně se posunul zvuk kapely, jak narostl, zaplnil celý prostor a jak ze syrové post-hardcorové kapely vyrostla ve všech ohledech moderní a progresivní metalová formace. Jestli tehdy šlo Cult of Luna zvukem srovnávat třeba s ISIS, a na desce Eternal Kingdom silně rezonovaly ozvěny Neurosis, tak pro jejich aktuální projev srovnání nenajdete. Není.

 

Oproti albu Vertikal, které bylo „městskou“ deskou plnou temných odlidštěných vizí, je novinka vyhnána z civilizace do přírody, do lesů a lidmi nezasažených prostor, kterých je plný booklet a jeden z toho nemá zrovna dobrý pocit. Temnota je určující prvek společně se samotou, opuštěností a jestli je potřeba se při poslechu něco naučit, tak nespěchat. Protože přesně na takovou notu aktuálně Cult of Luna hrají a skladby vpřed odvíjí velmi pečlivě, svědomitě a promyšleně pomalu. Úvod Lights on the Hill trvá čtyři minuty a neuspěcháte na tom nic. We Feel The End je přesně taková, jak se jmenuje. Kytary vykreslují široká prostranství, pohupují lehkou melodickou linkou stejně jak lehce pohupuje rytmika. A Dawn to Fear je v tomto ohledu velmi komplexním albem, jehož jednotlivé části jakoby k sobě ani nepatřily - úvodní rytmus The Silent Man je jako z jiné planety oproti lehkému a rozlehlému zvuku z dalších částí desky. Přesto vše dohromady tvoří jeden celek a pokud mu dáte čas, vyroste, propojí se a začne dávat smysl.

 

Cult of Luna band

 

Toto album mi sedlo, což jste asi už pochopili. Zapadlo nejden do konceptu kapely, ale i do ročního období (zní to možná divně, ale u desek jako je tato záleží i na tom), kdy zaposlouchat se a zahledět se ven z okna do sychravého podvečera představuje naplňující a silně rezonující zážitek. Je to soundtrack k určitému stavu mysli i těla, kdy hudba odráží vaše aktuální pocity a současně vaše pocity jsou částečně formovány hudbou. Tohle Cult of Luna umí, umí roli pasivního posluchače přetavit do vlastního příběhu a zapojit jej do dění, tak jak to kdysi uměli Neurosis.

 

Cult of Luna i v roce 2019 poctivě pokračují ve svém příběhu a píšou jeho další silnou kapitolu. Je radost sledovat, jak kapele ani zdaleka nedochází dech a jak neustále dokáže posouvat hranice nejen svoje, ale metalové scény obecně. Nenajdete mnoho podobně silných formací a bez skromnosti si troufnu tvrdit, že Cult of Luna patří tak jako třeba francouzská Gojira k lídrům soudobého a v tom pravém slova smyslu moderního metalu. Je třeba si jich vážit, není jich moc.

 

Cult of Luna - A Dawn to Fear CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

FurtherDown / 2.12.19 22:16odpovědět

Přesně tak. Za mě bych ještě vypíchl pecku Inland Rain, která je možná mírně upozaděná mezi delšími a výraznějšími opusy, ale ten kllimax, kterej zničehonic přijde po třetí minutě jako předzvěst jejího úplnýho konce skladby, je jedna z nejlepších kompozičních věcí, kterou CoL kdy stvořili. Krásný to je.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky