Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
D.O.P. - Ve jménu míru

D.O.P.Ve jménu míru

Jirka D.10.12.2013
Zdroj: jewel case CD (# CR 132), promo album od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska přímá, poslouchatelná a projevit osobní sympatie není problém. Na druhou stranu nelze tvrdit, že hráčské a kompoziční kvality dosahují vyšších úrovní, není tomu tak.

Žďárskou kapelu D.O.P. jsem svého času viděl živě v jednom malém klubu a dojmy o kapele, která dokonale maskuje svoje schopnosti, jsou asi to jediné, co mi z celé akce zbylo. O to překvapivěji na mě teď působí už ne zcela aktuální, ale přesto pořád poslední album, které se do análů sice významně nezapíše, ale rozhodně překonává moje minimální až nulové očekávání.

 

Hodně syrový mix ostře řezané kytary, pragmaticky vedených bicích, jednoduché baskytary a nasraného vokálu asi nejvíc připomíná tvorbu Debustrolu. Celé album spojuje naprostá jednoduchost - zvuk ořezaný (a samozřejmě dost komprimovaný) až na kost, minimální používání efektů na kytaře, minimální instrumentální nápaditost, jednoduchá rytmika, jednoduchá kompozice, jednotný směr skladeb. Ze všeho je naopak cítit upřímná snaha hrát nikoliv komplikovaně, ale především upřímně a uvěřitelně, a pokud k uspokojení z alba vede nějaká cesta, tak právě tato. Vedle dlouhé řady kapel, při jejichž poslechu je mi trapně a stále se ohlížím přes rameno, jestli mě náhodou někdo nevidí a nemyslí si něco o tom, že už jsem se zbláznil docela, je album „Ve jménu míru“ především o vyjádření postoje – ke světu, ke společnosti, k dění kolem nás – a volba výrazových prostředků je skromná možná proto, že to prostě stačí. Jinak řečeno upřímnosti kapely věřím a vedle všech hvězdiček metalu, které dříve protest-žánr metal předělaly na trapný cirkus, mi je snaha D.O.P. nemálo sympatická.

 

 

Přiznám se, že jsem nepochopil název alba, když texty jsou obsahově především revoltou proti všemu možnému, zatínají se vám u nich pěsti a jejichž přednes je nasraný štěkot, mimochodem skvěle podaný. Zmíněná jednoduchost je samozřejmě podstatou i textů, ale právě tuhle přímost lze v duchu výše napsaného považovat minimálně za sympatickou. Netvrdím, že by práce s češtinou (ano, češtinou!) byla na kdovíjaké úrovni (navíc s několika prohřešky proti dobrým mravům mluvnice), ale opět – vedle velké většiny anglických textů tuzemských kapel, které přeložíte a vzápětí papír s poznámkami raději hodíte do koše, aby snad někdo nezačal přemýšlet o jejich hlouposti, je tahle přímočará kritika minimálně důstojným obrazem toho, že protestsong ještě nevymřel.

 

Pro vyváženost argumentace je samozřejmě nutné přiznat, že hráčské i kompoziční kvality kapely jsou na slabé úrovni, kytara je rytmicky řezaná až primitivně jednoduše (mimochodem jsem přesvědčen, že druhý kytarista by mohl výrazně prospět), řídce se vyskytující kytarová sóla vytváří dojem spíše pokusu o ně, bicí jsou zahrané na té nezbytně nutné úrovni a baskytara jakbysmet. Obdobně nevýrazný dojem zanechává i struktura skladeb, z nichž kdybyste vystřihnuli vokální stopu, zbude jedna dlouhá, nijak se neměnící kompozice. Kapela je nejsilnějí v přímočarých momentech, náznaky melodiky ve zpěvu nebo v instrumentaci nedopadají kdovíjak, ale je jich naštěstí minimum (s velkou výjimkou skladby "D.O.P.", protože ta společně s "Zůstali jsme sami"se povedla hodně). Edice CDčka je punkově jednoduchá a s obsahem dokonale spolupracuje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pavel / 4.10.15 17:25odpovědět

Jsou perfektní , nepotřebuji kecy okolo , prostě mne oslovili v množství muziky na Bandzone.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky