Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Daemonium - Имя мне Легион

DaemoniumИмя мне Легион

Garmfrost24.6.2015
Zdroj: CD 6-panelový digipak // promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Daemonium se pohybují v melodické odnoži black metalu severského střihu devadesátých let. Dobré do klubu, na domácí poslech zatím moc ne.

Sice se jedná o rok staré album, ale vypadá to, že do světa šlo až letos. O kom mluvím? O ukrajinských démonech Daemonium, kteří po eponymním demu dávají vědět o své existenci slovy debutu nazvaném „Имя мне Легион“. Vydávající label Bloodred Distribution funguje rovněž jakožto distributor a jeho existence se dá spočítat na prstech jedné ruky. Ale snaží se a tak jim držme palce, nechť jim nadšení vydrží. Psát o začínajících kapelách, ve kterých dříme oheň, je pro mne radost. Přes veškeré výhrady vítězí nadšení, které mě přesvědčilo, že má smysl věnovat se této zajímavé partičce z jihu Ukrajiny, z městečka Kryvyi Rih, poněkud blížeji.

 

Poněkud úsměvná se jeví práce s grafikou digipaku. Je sice vidět, že si dali všichni zainteresovaní záležet s přípravou, to zase ano, ale výsledek je poněkud rozpačitý. Ani tak nemám na mysli motivy, které znázorňují odporné kreatury, vytvořené z členů kapely, jako levnost provedení a lacinost nápadů (byť to určitě stálo hromadu peněz). Sice obal prodává a klidně i zabíjí, ale v dnešní době zas tak důležitou roli nehraje. Neznámou kapelu si koupí málokdo a dříve, než uvidí obal, si pustí desku na bandcampu. Přenesme se tedy rovnou k muzice, která je každopádně lepší a zajímavější než artwork.

 

Daemonium digipak CD

 

Album je velice krátké - necelých čtyřicet minutek. Když si odmyslíme dlouhé intro a závěrečné ambientní remixy dvou skladeb, smrskne se dílo na půl hodiny. Což ale nevadí nijak zvlášť, alespoň nenudí a pěkně odsýpá. Přes samou představovačku jsem vynechal stylové zaměření kapely, které se pohybuje v klávesové odnoži black metalu severského střihu. Kapela se snaží o zlý výraz, který se jim ale nedaří natěsnat do své hudby. S ohledem na vizáž Daemonium mě prvně napadli Behemoth coby tvůrci jejich nadšení, ovšem hned od úvodního zaříkávání v „Intro (XVIII Enochian Key)“ vás bouchne do smyslů jiný druh black metalu. Intro je ale strašně moc dlouhé a po dvou minutách se napětí vytratí nenávratně pryč.

 

Když se pak rozjede následovná vypalovačka „Имя мне Легион“, trvá dlouho, než se znovu dostaví mrazení v zádech. Ačkoliv i tato řezba působí nenávistně a zlovolně, zjistíte, že se jedná o docela pěknou melodickou písničku, bez temného ocasu. Kapela se snaží, seč může, chce působit nářezově jako Dark Funeral, ale dopadají víc jako první pokusy Dimmu Borgir o rychlé skladby. Schválně si vzpomeňte. Tedy kostrbatá řezba s milou melodií. Ovšem bez aury, která DB doprovázela už od prvopočátku. Zajímavostí může být fakt, že frontman je bubeník a že hlas je to nejlepší z nahrávky. Výraz i zabarvení Tenebrathovo je vskutku ďábelské. Jeho bicí také obstojí před kritičtějším pohledem. Ostatně na tento nástroj hraje i v jiných kapelách tamního podzemí, nejedná se tedy o žádného zelenáče.

 

 

Album vás svým obsahem hodí o dobrých dvacet let zpět, a jestli je to špatně nebo dobře, zůstane asi jen a jen na posluchači. Osobně dám jednoznačně přednost kapelám z té doby anebo kapelám současným, které se snaží svůj styl rozvinout. Vynechme tyto úvahy jakožto plané a vezměme v potaz i status začínající skupiny, která se hledá. Do svého portfolia vetkává jako nitky studené melodie, sirnatou atmosféru plnou nadšení a vášně. Ano, snaha o okultní výraz a vyvolávání démonů je v jejich případě víceméně srandovní, stejně tak závěrečné ambienty, které nestojí ani za starou belu. Jak už jsem ale psal, právě pro jejich oheň v muzice tuto kapelu nezatracuju a dám jim šanci mě přesvědčit i v budoucnu, zda se někam vyvinou. Když odřežu zbytečné intro a ony remixy, vyjde mi vcelku zábavný black metal, který někde v klubu rád uvidím a zapařím na něj.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky