Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Fortress - Venereal Dawn

Dark FortressVenereal Dawn

Bhut15.10.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Venereal Dawn není úkrok bokem, ale není ani výrazným skokem kupředu. Je to jen další variace nové tváře Dark Fortress za posledních deset let tvorby. To znamená chytře postavený black metal s líbivými vsuvkami.

Tvrdit o Venereal Dawn, že je nejlepší deskou Dark Fortress, se mi zrovna nechce. Je pravda, že od dob Stab Wounds/Séance kapela najela na novou tvář, která jí sluší, ve které se našla a tak podobně, ovšem stále raději sáhnu po starších kusech. Tím ovšem nechci za žádnou cenu naznačit, že je novinka špatná. Naopak, obsahuje množství nápadů a motivů, které poslech báječně obohacují. Jen mi to prostě přijde takové ohrané...

 

Venereal Dawn vychází s čtyřletým odstupem od svého předchůdce – desky Ylem, kterého jsem si svého času značně oblíbil. Sedl mi daleko víc, než předešlá práce Eidolon, ovšem to všechno ukázal až čas. Je proto vysoce pravděpodobné, že aktuální album bude mít podobnou dobu zrání. Muzika těchto Němců není určena prvoplánově na jeden zátah a pro nějaké zkrácení cesty do práce. Tady musíte trošku přemýšlet a pídit se po skrytých krystalech v jinak barvitých pasážích. To mne svým způsobem baví a musím konstatovat, že mne Venereal Dawn dokáže překvapovat stále něčím novým. Kapela totiž dospěla do stádia, kdy ví, co chce dělat a jak to chce dělat. Upustila od sypaček a plně se věnuje tajemnějším a pomalejším plochám, kde dá nenápadně v pozadí prostor různým kytarovým kudrlinám. Však se na ně zkuste zaměřit, třeba narazíte i na zajímavé, progresívní pasáže. U čeho bych ale zůstal je fakt, že tahle deska je skutečně dostatečně barvitá a také složitá. Dokonce tak moc, až se mi samotnému přejídá a málokdy ji vydržím dát na jeden poslech úplně celou. Zádrhelem je také stopáž samotných skladeb. Jasně, je fajn mít kompozici roztahanou a neustále se vyvíjející. Jenže ne vždycky taková šablona funguje na sto procent...

 

Naopak jasným kladem nové nahrávky jsou vokály. Ty se neustále mění a pohybují se především na vlnách čistého přednesu. V určitých momentech, zvláště těch pomalejších a melodičtějších, jsem si dokonce vzpomněl na tvorbu Green Carnation. Zvláštní že? Do protějšího rohu takového výrazu je vsazen buďto šlapavý rytmus s výrazným blackovým rifem a skřehotavým vokálem, podobně jako to dělají třeba Loits. Pochopitelně se nezapomíná ani divočit a běsnit, což v určitých momentech shledávám jako nejslabší článek celého procesu. Kapele jednoduše sluší střední tempo s roztodivným průběhem, ozvláštněním, ne jen blackový přístup. Možná, že s další deskou to bude teprve to pravé a budu moci s čistým svědomím hodnotit maximem. Ale zatím není kam spěchat, prostě si na to takovou chvíli počkejme.

 

Venereal Dawn není úkrok bokem, ale není ani výrazným skokem kupředu. Je to jen další variace nové tváře Dark Fortress za posledních deset let tvorby. Těžko desku stavět výš, nebo níž. Klidně jej dám na rovnou laťku s díly jako Ylem nebo Séance. Nepatrné kolísání je sice všudypřítomné, ale tak to vždycky bylo a bude se vším.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 15.10.14 14:31odpovědět

...kdysi moje oblíbená parta, poslechnu, ta další tvář mě zajímá.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky