Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Němečtí DARK FORTRESS po dvou letech vydávají další album. Deska nese jméno „Ylem“. Tato našlapaná banda své fanoušky poctila lehce nadprůměrným počinem. Nejedná se sice o zázračné dílo, nikterak útočící na slávu desky Seánce. Přesto se však nese v odkazu tohoto alba.

Novince byla dána do vínku kvalita zvuku. Krom povedeného soundu se posluchačovi nabízí i důkladná práce s detaily, která vyniká při pečlivějším poslechu. Celkově se kapela ve svém tempu nikam nežene. Hrdě si drží svou rychlost, kterou více zvolňují a taktéž i místy zrychlí. Typické zůstávají kytarové riffy, jež charakterizují tvář tohoto počinu. Co se týče kláves, tak jejich zvuk se v hudbě objevuje spíše jako doplňující kulisa a nevystrkuje tedy proto příliš své růžky nad zbytek nástrojů. Jsou střídmé a úměrné struktuře jednotlivých skladeb. Co se ovšem musí vyzdvihnout je zpěv. Zpěvák Morean se na desce předvádí v rozličných vokálních plochách. Nebojí se experimentovat s apokalyptickým growlingem, klasickým chrčákem jeho hrdla a taktéž brousí i do čistých vod vysokých nápěvů. Tato různorodost jak zpěv, tak i nástrojů album vrhá na pomezí doom black metalu. Atmosféra, která z placky čiší, zůstává  více pochmurnější a utahanější. Proto se nedá hovořit o ryzím black metalu. Bohužel musím vytknout albu jeho utahanost. Netvrdím, že celé má nudný náboj, ale jsou momenty, kdy posluchač svou pozornost zaměří více na okolí. Chybí tedy určitá myšlenka a chvíle zaujmutí. Jistě, album má co říci a ve chvílích kdy by se schylovalo k jisté monotónnosti, vytasí vhodnou pasáž a dobrou melodii. Ovšem tento jev se nevždy povede učinit tak, aby byl výsledek zaručen. Přijde mi, že skupina své trumfy ukáže na začátku alba a pak se pouze nakloní k jejich opakování, či úplnému vypuštění.

Svižná a tvrdá skladba byla zvolena jako vhodný otvírák. Posluchač se musí sice trochu rozkoukávat po nastoleném nářezu, ale brzy se správně naladí a zvykne si. První věc hned předznamenává melancholické až depresivní pasáže. Dvojka „As The World Keels Over“ dostává do rukou ratolesti, kterými se mohou chlubit pouze ty nejlepší písničky alba. Obsahuje melodickou sílu, pochmurnější náladu, úměrnou tvrdost a vhodně použitý zpěv. Třetí věc by se dala označit jako „headbangers no.1“. Její riff má vskutku dobré ambice ke zmanipulování posluchačovi hlavy, kterou jistě začne mlátit v jejím rytmu. Dále vyzařuje přijatelně temnou atmosférou, pestrými detaily a dobrými melodiemi. Jistě stojí za zmínku pátá „Evenfall“, která pluje ve středním tempu a skvěle koresponduje se zpěvem. Ke konci písně se vokál poprvé rozezní v dosud neslyšených vysokých tóninách, však stále v growlingovém nádechu. Tato výborná pasáž pak provází poslech až k samotnému konci skladby. Sedmý kus „Satan Bled“ své rohy vystrčil velmi rychle a zběsile. Píseň začala vskutku svižně a typicky black metalově. Záhy se však vrací k volnějším krokům, které zpětně obohacuje o nekompromisní nářez. V útrobách písně se objevují hotová kouzla odrážející se v kytaře. Honosné vyřvávání názvu skladby v chorálech, či jednohlase samotném jistě uchvátí. Dále se album ubírá ve šlépějích pestré melodiky, temné atmosféry, drsné vizáže, dobrých sól, zpěvní různorodosti a především hráčské zručnosti. Výjimka nastane s poslední skladbou desky „Wraith“. Pomalá balada se zpěvem ve vysokých tónech. Jisté nálady lehce připomínaly projev skupiny Dream Theater. Pravda, dosti odvážné přirovnání, leč nevyhnutelné. Na limitované edici se ještě nachází jeden bonusový song. Píseň se jmenuje „Sycamore Trees“. Jedná se o coververzi na skladbu, kterou se v originále pyšní Angelo Badalamenti. Skladba, je především známa ze soundtracku k televiznímu seriálu Twin Peaks.