Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Fortress - Ylem

Dark FortressYlem

Bhut2.2.2010
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nejedná se sice o zázračné dílo, nikterak útočící na slávu desky Seánce. Přesto se však nese v odkazu tohoto alba.

Němečtí DARK FORTRESS po dvou letech vydávají další album. Deska nese jméno „Ylem“. Tato našlapaná banda své fanoušky poctila lehce nadprůměrným počinem. Nejedná se sice o zázračné dílo, nikterak útočící na slávu desky Seánce. Přesto se však nese v odkazu tohoto alba.

 

Novince byla dána do vínku kvalita zvuku. Krom povedeného soundu se posluchačovi nabízí i důkladná práce s detaily, která vyniká při pečlivějším poslechu. Celkově se kapela ve svém tempu nikam nežene. Hrdě si drží svou rychlost, kterou více zvolňují a taktéž i místy zrychlí. Typické zůstávají kytarové riffy, jež charakterizují tvář tohoto počinu. Co se týče kláves, tak jejich zvuk se v hudbě objevuje spíše jako doplňující kulisa a nevystrkuje tedy proto příliš své růžky nad zbytek nástrojů. Jsou střídmé a úměrné struktuře jednotlivých skladeb. Co se ovšem musí vyzdvihnout je zpěv. Zpěvák Morean se na desce předvádí v rozličných vokálních plochách. Nebojí se experimentovat s apokalyptickým growlingem, klasickým chrčákem jeho hrdla a taktéž brousí i do čistých vod vysokých nápěvů. Tato různorodost jak zpěv, tak i nástrojů album vrhá na pomezí doom black metalu. Atmosféra, která z placky čiší, zůstává  více pochmurnější a utahanější. Proto se nedá hovořit o ryzím black metalu. Bohužel musím vytknout albu jeho utahanost. Netvrdím, že celé má nudný náboj, ale jsou momenty, kdy posluchač svou pozornost zaměří více na okolí. Chybí tedy určitá myšlenka a chvíle zaujmutí. Jistě, album má co říci a ve chvílích kdy by se schylovalo k jisté monotónnosti, vytasí vhodnou pasáž a dobrou melodii. Ovšem tento jev se nevždy povede učinit tak, aby byl výsledek zaručen. Přijde mi, že skupina své trumfy ukáže na začátku alba a pak se pouze nakloní k jejich opakování, či úplnému vypuštění.

 

Svižná a tvrdá skladba byla zvolena jako vhodný otvírák. Posluchač se musí sice trochu rozkoukávat po nastoleném nářezu, ale brzy se správně naladí a zvykne si. První věc hned předznamenává melancholické až depresivní pasáže. Dvojka „As The World Keels Over“ dostává do rukou ratolesti, kterými se mohou chlubit pouze ty nejlepší písničky alba. Obsahuje melodickou sílu, pochmurnější náladu, úměrnou tvrdost a vhodně použitý zpěv. Třetí věc by se dala označit jako „headbangers no.1“. Její riff má vskutku dobré ambice ke zmanipulování posluchačovi hlavy, kterou jistě začne mlátit v jejím rytmu. Dále vyzařuje přijatelně temnou atmosférou, pestrými detaily a dobrými melodiemi. Jistě stojí za zmínku pátá „Evenfall“, která pluje ve středním tempu a skvěle koresponduje se zpěvem. Ke konci písně se vokál poprvé rozezní v dosud neslyšených vysokých tóninách, však stále v growlingovém nádechu. Tato výborná pasáž pak provází poslech až k samotnému konci skladby. Sedmý kus „Satan Bled“ své rohy vystrčil velmi rychle a zběsile. Píseň začala vskutku svižně a typicky black metalově. Záhy se však vrací k volnějším krokům, které zpětně obohacuje o nekompromisní nářez. V útrobách písně se objevují hotová kouzla odrážející se v kytaře. Honosné vyřvávání názvu skladby v chorálech, či jednohlase samotném jistě uchvátí. Dále se album ubírá ve šlépějích pestré melodiky, temné atmosféry, drsné vizáže, dobrých sól, zpěvní různorodosti a především hráčské zručnosti. Výjimka nastane s poslední skladbou desky „Wraith“. Pomalá balada se zpěvem ve vysokých tónech. Jisté nálady lehce připomínaly projev skupiny Dream Theater. Pravda, dosti odvážné přirovnání, leč nevyhnutelné. Na limitované edici se ještě nachází jeden bonusový song. Píseň se jmenuje „Sycamore Trees“. Jedná se o coververzi na skladbu, kterou se v originále pyšní Angelo Badalamenti. Skladba, je především známa ze soundtracku k televiznímu seriálu Twin Peaks.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky