Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkane - The Sinister Supremacy

DarkaneThe Sinister Supremacy

Garmfrost15.8.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Zpozorněte vy, kteří jste poslední roky frflali, že už to není ono a DARKANE jsou v háji. A také vy, kteří milujete masivní moderní rubanici prvotřídní kvality. The Sinister Supremacy má schopnost vás plně uspokojit.

Švédští thrashers DARKANE, kteří do svého rambajzu přidávají různá koření včele s lehkou formou deathu, opět dokazují, že z nich jejich pověstná mladistvá energie dosud nevyprchala. Po rozporuplně přijatém předchůdci "Demonic Art" (2008), s Jensem Bromanem za mikrofonem, se vrací ztracený syn Lawrence Mackroy, jenž tak parádně nazpíval dávný debut „Rusted Angel“ (1999), který je katapultoval mezi elitu. Hlas tohoto pána mám rád zejména v parádních Scarve. Jeho projev je dechberoucí a myslím, že DARKANE, byť ve svém táboře měli různá pěvecká esa, Lawrence potřebují. Zasvěcení vědí, o čem mluvím a pro ty ostatní podotýkám, že se tento PAN zpěvák nebojí žádné polohy hlasu. Ať už je to jeho pýcha - expresivní silový zpěv, growling či thrashové štěkání.

 

Dost už o mém pochlebování mistru, DARKANE totiž není rozhodně jen o zpěvu. Zbytek sestavy je prakticky neměnný a semknutý, přesto zde vyčnívá věhlasný světoběžník Peter Wildoer, kterého bude znát asi každý metalový fanda. Jeho bicí šlapou jako přesně seřízené hodinky. Je rychlý až zběsilý, je ale i hračičkovský. V některých místech, v nichž se příliš rozdovádí, mám strach, že se vše rozjede do naprostého bordelu. Nikdy! Löfberg se svojí mistrnou basou je zárukou, že i technické šílenosti mohou být zábavné a plné pravého metalu. Jen bych jej tedy poněkud zvýraznil, aby jeho nástroj lépe vynikl. Stejně tak kytarový tandem Ideberg s Malmströmem nestojí ve stínu žádného z kolegů a mnohdy velice složité plochy předkládají přístupnou formou. Dočkáme se střelhbitých vyhrávek a sól, parádně hebkých akustických vybrnkávaček, které ovšem nikdy, ani na okamžik nesklouznou do sladkostí a podobného póvlu, který se už nějaký pátek usadil v tomhle ranku. Je úžasné, jak dokážou, držet takhle vysoký nadstandard v naprosto civilní rovině.

 

DARKANE se nevracejí k špinavé rozervanosti debutu, jdou dál po zvukové stránce nastolené předchůdcem. Opustili ale předvídatelné postupy s refrény pro holčičky a vy se můžete těšit z těžkotonážní jízdy, místy pěkně extrémní. Abych to upřesnil, melodie jsou všudypřítomné, ale ne prvoplánovité a na jedno použití. Zde slyším melodiku onoho sotisfikovaného thrashe v čele s Testament. Není to ale tak jednoduché, protože DARKANE si vždy dělali, co chtějí a tak plynule přecházíme z vyšperkovanosti do brutální části jejich já, nevarováni, jsme biti math metalovou rovnicí. Když tohle vydýcháte, budete zaskočeni klavírní tichostí „Hate Repentance State“. Zvlášť zajímavé jsou bonusy. První z nich „I, Author of Despair“ se nese v krkolomném duchu, aniž by ale opustil thrash / deathové pozice. Je to opravdu špičková záležitost, kterou společně s druhým bonusem „Malicious Strain“, drtící vaše uši deathovou silou, řadím mezi to nejlepší, co nám novinka přináší.

 

Zpozorněte vy, kteří jste poslední roky frflali, že už to není ono a DARKANE jsou v háji. A také vy, kteří milujete masivní moderní rubanici prvotřídní kvality. Na tvrzení, zda se jedná o nejlepší album těchto Švédů, je asi ještě brzo. Nicméně to nejlepší, co DARKANE dokážou, je zde pěkně pohromadě a vyvážené do dokonalosti. Navíc poučeni o chyby i zkušenosti, které za ty roky nasbírali, servírují nám dílo hodné mistrů, které ještě možná zahýbe budoucností. Nemám nic, co bych kritizoval. Jsem nadšen a pohlcen. Snad jen ten obal, byť je motiv zajímavý, se mi moc nezamlouvá. To je ale otázkou vkusu každého z nás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky