Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkenhöld - Le fléau du rocher

DarkenhöldLe fléau du rocher

Garmfrost9.7.2025
Zdroj: CD, 6-panelový digipak, Mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Epičtí vypravěči Darkenhöld, průvodci po hradech a zámcích, tuláci historií i milovníci fantazie… se stylizují do francouzské bardské scény. Jsou občas syroví, většinou melodičtí, nebojí se heavy metalu, akustických nástrojů, ambientu, sborů... Jen to celé uchopit a předat posluchači se zdá být těžkým oříškem...

Epičtí vypravěči Darkenhöld, průvodci po hradech a zámcích, tuláci historií i milovníci fantazie… se stylizují do francouzské bardské scény. Pánové z Nice dokážou stejnou měrou vypíchnout dravý kus flákoty ve stylu staré norské scény v čele se Satyricon, jako melodickou výpravnou poezii s historickými nápěvy. Rádi malují scény z vymyšleného světa, začleňují je do historických reálií. Jsou režiséry a scénáristy, co mají rádi mohutný úvod, gradaci, odbočky a velkolepé finále. Zároveň se nezapře jejich obliba starého heavy metalu s chytlavými sólovými vyhrávkami.

 

darkenhold

 

Na své šesté dlouhohrající nahrávce Le Fléau du Rocher pokračují v nastaveném směru. Skladby jsou dotaženější, propracovanější, určitě melodičtější a s menší porcí černé temnoty než dřív. Což pro někoho znamená jednoznačné plus a pro druhého zklamání. Sdílí s posluchačem éterickou auru melodií, kterou se snaží vykouzlit jednak běžnými metalovými nástroji a postupy, ale pomáhá si akustickými vyhrávkami a dominantními klávesy nebo sborovými zpěvy. Vložené dungeon/ambient instrumentálky mají zřejmě roli album rozšířit a dodat mu hlubší atmosféru. Nicméně mě poněkud ruší a boří vypracovanou náladu.

 

darkenholddigipak

 

Velké a silné momenty bohužel střídají nápady, které nejsou tolik atraktivní. Což se nejvíce projevuje v místech, kdy se kapela snaží být extrémní nebo naopak ambientní. Přehnané emoce sráží příjemné nápěvy a silné melodie.

 

Na můj vkus příliš vytažené bicí nástroje ruší a boří dobrý dojem. Rytmy jsou vůbec achillovou patou Le Fléau du Rocher. Zejména svojí strohostí. V rychlých pasážích jsou bicí party takřka punkové, což vedle pasáží s více groove nátlakem působí lacině. Ocenil bych důraznější a konkrétnější kytary, které spolu s basou tvoří nerozlučný tandem, což nemyslím jako chválu.

 

Album je podle mě příliš dlouhé, aniž by ve skutečnosti dlouhé přehnaně bylo. Jen tak působí. Rozvláčností a zakomponování velkého množství vaty, nebo alespoň méně atraktivních riffů. Jak vidno, Le Fléau du Rocher působí značně rozpolceně. Slyším zde skvělé melodie, zpěvy jsou výborné, akustické linky rovněž hodně dobré. Nachází se zde však hodně důvodů, které mi poslech kazí a díky kterým se k desce určitě nevrátím.

 

Kapela umí být v jemnější nebo výpravnější poloze uvěřitelná a přívětivá, avšak na mnoha „extrémnějších“ místech naopak amatérsky barbarská. Různé aranžérské přechody jsou nevýslovně krkolomné. Předpokládám, že mnohým přijde deska dobrá a užije si a tak je to v naprostém pořádku. Já zůstal nenasycen…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky