Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkspace - Dark Space -II

DarkspaceDark Space -II

Victimer5.9.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tišší a chladně meditativní přístup k tvorbě Darkspace. Progresivní vs. bezkrevný.

Stav - připraven. Úkol - předložit protokol o odloženém materiálu, který si odložení žádal. Prostředí - výmluvné, v pozadí hraje skladba Song Of The Stars od Dead Can Dance.


Na neurčito odložený materiál je poslední album ultimátních kosmotepců Darkspace. Zkrátka proto, že je úplně jiné než dosavadní tvorba kapely a chtělo to bedlivější přístup. Víc pauz, častější rozbor. Jestli se to povedlo, je druhá věc... Darkspace se během let a čtyř alb vyprofilovali ve svébytné a svým způsobem až kultovní těleso. Není zas takový problém zachytit uctívání řady fans, kteří ke kapele bezmezně vzhlíží. Ta prostorová sonická vřava, kterou Darkspace produkovali, si ten status zaslouží. U nás na Echoes k němu podrobně přistoupil kolega Bhut TADY. Ano, to surové, strojově chladné objevování nových prostor má svoje kouzlo. Já zaujal pozici klidný pozorovatel a celý ten universální mumraj vnímal po svém. Důležité je, že aktivita Darkspace na dlouhých deset let ochladla a vše se mění až letos.


Zkraje roku se objekt Darkspace znovu objevuje v prostoru a předkládá svůj vlastní Song Of The Stars. Nové album Dark Space -II totiž tvoří jedna téměř padesátiminutová skladba. Pásmo strojové hypnózy na pomezí ambientu, industrialu a black metalu, který je protentokrát upozaděn. Zle riffující mašina se mění ve vyklidněnou saň, mění zvyky a způsob vyjadřování. Chová se jinak. Zůstává kosmický chlad a odcizení, a taky totálně příkladná definice hudby z kosmu jako takové. Jiný je ale náhled na tvorbu Darkspace. Zásadně jiný.

 


Jejich typické postupy jsou jen pozadím chladně ambientního prostředí kosmické stanice. Příští zastávka nekonečno, hluboké a temné. Darkspace. Ta specifická sterilní esence je pořád hlavním kořením alba, jen se vše odehrává v klidné až hypnotické rovině. V módu repetitivního přehrávaného záznamu, na jehož pozadí vystrkuje drápky typické ostří Darkspace. Není otupeno, je ztlumeno. Ani riffy nezanikly, jenom jedou v jiném režimu. Nejsou v popředí, ale jen dokreslují hlavní děj. Tu hypnotickou rovinu. Kapela na svou tvorbu začala nahlížet z jiné perspektivy. Celé to působí, jako by se Darkspace ztratili v prostoru a zní jen přerušovaně, jak to dovolí signál. Dominantní je navozené prostředí, pak až tvrdé jádro kapely. Představa, kdy na zadrhlý hudební stroj Darkspace narazila cizí entita kdesi vesmírně daleko, taky není úplně od věci.


Samotné provedení má ale své mouchy. Onu rovinu... Ty opakovací procedury jsou časem velmi náročné, únavné. Uchopení tématu a sázka na jiné vyznění, to vše je v pořádku. Realizace je přínosná asi tak polovinu hrací doby, pak se skladba pocitově láme v něco ne úplně zdravého. Ano, tato minimalistická, vyklidněná konstrukce zaujme, ale aby si člověk mohl říci, že se koncept povedlo dovršit, to už bohužel ne. Nepodařilo se mi proniknout do bodu, kdy bych mohl zaručit, že je tento přerod Darkspace zásadní. Spíš to celé funguje jako test. Tvorby samotné i nás posluchačů. Všechno se to opakuje. Motivy ve skladbě i celkové pocity ze skladby. Kdy zvídavost a zaujetí vystřídá bezkrevná poloha a marná snaha zachytit průlom. Něco speciálního, velkého. Nic takového nepřichází.


A protože jsem v době vydání trval na tom, že tohle bude chtít svůj čas, tak ho i album dostalo. Jiné vstupy, jiná období, myšlenková naladění. Výsledek je ale ve finále velmi podobný, prakticky neměnný. Odvaha udělat ze sonického tělesa v podstatě relaxační materiál se rozbíjí v kompoziční nedotaženosti. Nuda vítězí, skladba by si během své plynulosti zasloužila více narušení, zásahů. Ale ona jen chladně plyne a nakonec toho moc nenabízí. Celkově jsem ale rád, že k podobnému kroku Darkspace přistoupili, je třeba si toho cenit. Třeba jsem vedle a jsme svědky přerodu, možná jsme na začátku něčeho nového. Anebo to je opravdu jen test...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dagon / 6.9.24 8:03odpovědět

Príliš monotónne, príliš minimalistické, príliš uťahané, príliš nudné... a áno, tiež som nahrávke venoval naozaj nadštandardnú porciu času... Ale kde (takmer) nič nie je, ani smrť neberie.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky