Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkstar - News From Nowhere

DarkstarNews From Nowhere

Victimer11.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Druhá návštěva temné hvězdy podněcuje snění ještě více jak severní vítr debutu. Krajina houbiček, barevných klavírků a pošetilé popové disharmonie.

Jsem princem a průvodcem po temné hvězdě. Jsem barevný králíček s rukama v bok a brožurkou v kapse, kterou vám rozdám, abychom nezbloudili. Knížečka je skromná, ale plná cenných rad k nezaplacení. Ke každé skladbě vede značená cesta a začátek každé je u vstupního ukazatele, jež nabává k projevům hlubšího druhu spánku, než je obyčejné schrupnutí si po dobrém obědě. Temná planeta není jen tmavou výplní sebe sama, chvílemi jasně svítí. Ano, umí se zakabonit, ale hlavně se neustále mění a odkrývá další a další možné náhledy do její krajiny. DARKSTAR umí být jednou velkou zahradou tónů, květin a slušně rostlých hub, o které zavadí nejeden studovaný mykolog momentálně položený v peřinách. Na jeho nočním stolku ještě doutná fajfka.

 

DARKSTAR jsou vlastně synth-popová kapela produkující taneční hudbu. Ovšem tak trochu jinak, než bývá obvyklé. Tančit se bude až po odletu na jejich domovskou planetku, která je k tomu přímo stvořená. Tanec v našich podmínkám plných úterků a čtvrtků by totiž nebyla vhodná, ani příliš podařená pohybová kreace hraničící se ztrátou poslední kapky důstojnosti. Krátké představení kapely je následující. Dva zakládající členové Young a Whalley jsou doplněni vokalistou Jamesem Butterym. Debut "North" byl velmi dobrým vstupem, ovšem své květinářství a potencionální psychedelii vytrvale otíral o sestavu modulů a klasičtěji pojatý elektro-pop. Zkreslený Butteryho vox a všechno to lehké elektrárenství jako by všechnu nahromaděnou psychedelii posílalo spíš do prostředí PC hry, odkud je na pravou temnou planetu přeci jen dál, než z aktuální desky.

 

"News From Nowhere" nahlíží na tradiční elektronické rytmy skrz tlusté sklo vázy, kde člověk zahlédne spíš pohybující se barevné broučky po stoncích bylin, než aktuální dění na tanečním parketu. Druhé album DARKSTAR je víc o specifickém hraní si. Hraní si s jemnými tóny a zvuky, překrývání a vytváření psychedlické palety, ze které vycházejí příjemné, i když trošku nepřístupné, dětinsky působící skladby. Zpěv je skutečným zpěvem, ne jen voláním z telefonní budky na kraji města, když tramvaj do studia ujela před nosem. Je to album o laškovné elektronice, o vytvoření si vlastní hvězdy v prostoru kam se dostane jen ten, kdo má zájem. Je to prý také album o hraní si na Animal Collective, což bývá kapele některými rýpaly vyčítáno. Já nevyčítám nic, nechci.

 

Osobní volba upřednostňuje roztomilost druhého dítěte před prvorozeným, které už se okoukalo a jeho údělem je spíš chození s košem, než pravá láska nespravedlivého rodiče. Faktem zůstává, že obě nahrávky jsou plnohodnotně zábavné a záleží vyloženě na chuti, kterou z nich si pustit a zvýhodnit. Kvalitativně stojí zhruba ve stejné linii, jen ten nový ksichtík voní víc, než ten směřující do období beďárů a rozvíjející se puberty. Komu voní eletronická hudba a rád se toulá po arboretech, nechť si dá jointa a zkusí se nechat zlákat na neobvyklou projíždku vozem z mechu, kapradí a retro anténkou trčící z kapoty.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky