Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkthrone - Arctic Thunder

DarkthroneArctic Thunder

Bhut23.11.2016
Zdroj: CD //#CDVILEF568
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Darkthrone toho už rozdali dostatek, před kterým nelze nesmeknout, šuplíky mají prázdné, jelikož své už řekli. Tak se prostě baví. Bavme se s nimi, ta deska za to stojí.

Tři roky utekly a norská legenda si opět udělala radost. Říkám si, ve smyslu sama sobě. Darkthrone si totiž už dávno dělají, co chtějí a je jim tak nějak jedno, co od nich svět očekává. My, oddaní posluchači, pak netrpělivě vyhlížíme nové album a se vzrušením čekáme všechno možné. Na novince pojmenované podle jedné norské heavy/thrash metalové kapely – Arctic Thunder, se opět děje něco trochu jiného, než šlo proti minulým deskám tušit.

 

Sice se stále pokračuje v nastolené thrashové krasojízdě, ale dnes je taková jiná. Arctic Thunder je hodně, ale opravdu hodně dřevní deskou. Je velmi hrubá a špinavá. Místy sahá až do prastarého doom metalu. Z toho plyne, že pro šílené kreace a vokální exhibice tu už není prostor. Tempo je především střední a občas i pomalé (doomové). Ale i výjimky potvrzující tato pravidla se na desce pochopitelně najdou – to by to zas nebyli Darkthrone.

 

Asi nebude překvapením, že se nepoužívá žádných doprovodných ruchů, efektů a vlastně vůbec ničeho jiného, než je syrový základ kytarové hudby: kytara, basa, bicí a zpěv. Takovému skeletu pak kapela dopřála perfektní zvuk, kde zejména bicí zní tak, jako by hrály u vás doma. Opravdu radost poslouchat. Vizuální kabátek se také povedl a drží se zajeté šablony minulých nahrávek (především grafika vsádky). Letošní motiv alba je sice hodně tmavý, ale slušný a tak nějak klasicky vyznívající. Pojďme ale na konkrétní náplň.

 

 

Bez skrupulí se do toho Darkthrone ihned opřou. Každou skladbu pak ozdobí něčím výrazným, díky čemuž si je oddělíte. Jednou je to krátké zaječení, jindy stylové sólo, někdy zas dobrá melodie. Co však všechny skladby spojuje je, krom Nocturnova vokálu, i šlapavá nálada. Album zkrátka zabírá a funguje, díky vcelku primitivnímu zpracování vás okamžitě chytne. Tou primitivností je myšlena především jednoduchost skladeb, které zkrátka neujíždějí na progresivních exhibicích, ale zcela napřímo hovoří jasnou řečí. Takže na výběr je jen líbí/nelíbí, žádné odtajňování detailů se nekoná. Další a další poslechy mohou samozřejmě narůst v lepší oblíbitelnost nahrávky, ale de facto nic vyloženě objevného nepřinesou.

 

Co tedy hudebnímu světu deska přinesla? Vcelku nic zásadního, ale považte – Darkthrone toho už rozdali dostatek, před kterým nelze nesmeknout, šuplíky mají prázdné, jelikož své už řekli. Tak se prostě baví. Bavme se s nimi, ta deska za to stojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky