Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkthrone - It Beckons Us All.......

DarkthroneIt Beckons Us All.......

Lomikar11.6.2025
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Darkthrone v poslední době připomínají takového toho majitele špinavého penzionu se starým plesnivým nábytkem, který ho ale prezentuje skrze zážitkový pobyt "jako tenkrát", protože ví, že kdyby to chtěl dělat pořádně, stojí to příliš námahy.

Já bych měl možná Darkthrone radši kdyby to nebyla kapela, ale kdyby to byl chábr. Stejně jako oni by měl za sebou všechny fáze života pořádnýho chlapa - začínal by jako zapřísáhlej blekoš, pak by v sobě objevil toho zastydlýho pankáče (trochu trapný v tomhle věku, ale to patří k životu), posléze by přestal pozéřit a přiznal by, že na tom heavíku taky něco je a nakonec skončil jako takovej ten životem prostřelej hospodskej vypravěč, kterýmu rádi zaplatíte rundu, když vám poví nějakou další munchansenovskou hovadinu o tom jak za sedmero horami a sedmero řekami princezna s osmi kozama žila. Neříkejte o ní Bhutovi. 

 

Jak u některých chlapů právě platí to, že s přibývajícími letokruhy nacházejí to usmíření a svoje místo ve světě, kapelám takovéto usazení ale většinou zas tolik nesvědčí. Album It Beckons It All..... od Darkthrone je bohužel kabinetní příklad této teorie. Jeho uklidněný, ambicí prostý přístup demonstruje nakolik ví, že už nemusí nikomu nic dokazovat. Stačí, když poslepuje pár olckůlových riffů k sobě, obestře je kosmickým oparem s dramatickým frázováním, na to otiskne razítko s kultovním logem a budiž světlo. Teda tma. Z určitého hlediska je to docela iritující, ale nedá se tomu zase upřít určitá sympatická vzdornost. Oni vědí co chtějí hrát a je jim celkem dlaha, co si o tom myslíte. 

 

 

Z posluchačského hlediska se pak dostanete do pozice, ze které si vztah k desce nevytvoříte skrze její písně, které jsou veskrze docela hrozné, ale skrze svojí oblibu (příp. toleranci) vůči zvuku a metalovému období, které zastupuje. Žebrácké kytarové riffy, které jsou k sobě přicvakaný dosluhující sešívačkou a prakticky nijak na sebe nenavazují, pracují v primitivním duetu, kdy jeho první část je "ta-ta-táá" vedená nahoru a druhá "ta-ta-táá" vedená dolů. Takové písně jako Eon 3 nebo The Bird People of Nordland vás tímhle budou trestat nesmířlivě. Jasně, víme, že se zde upomíná na dřevní základy žánru, který se tehdy v osmdesátých letech teprve definoval, ale dost možná na tom měly taky vliv skladatelské a hráčské limity tehdejších aktérů co mu dodávaly tehdy ten jeho svébytný punc. V podání současných Darkthone to ale zní spíš jak takový škodolibý skanzen.

 

Beze zbytku to platí i o vokálním projevu, enromně se opírajícím o zážitky s Celtic Frost, snad akorát ponížen o obstipační element ve prospěch toho kazatelského. Jeho jednobarvost tady funguje jako všechno ostatní. Je to radikální fakoff veškerému dosvadnímu metalovému progresu, ale srát vás tím začne někdy mezi druhou slokou a třetím trackem. Čtvrtý je instrumentální, abyste měli čas si to promyslet. 

 

 

Máme tady tedy desku, který je zjevně úplně jedno co si o ní myslíte, která se vrací k tomu půvabu přímočaré jednoduchosti prastarých metalů, která nám chce zase vrátit tu možnost opřít se v křesle a nechat si skrze hudbu vyprávět ty krásně jednoduché, ale velké příběhy, aniž bychom byli rušeni sólem na muší prd. Dobře, ale... co tady teda dělá ten poslední song? The Lone Pines of the Lost Planet ve svých deseti minutách komprimuje všechno dobré, co na albu je do jedné písně. Několik parádních, až stonerových riffů, dojemné přemostění s Fenrizovým něžným vytím, má to strukturu, vývoj a já vždycky během poslechu zapomenu na ten balast předtím. Darkthrone tímhle trackem sami sobě k smůle dokázali, že pořád umí napsat dobrej song, akorát je s tím asi více práce než vydávat obrok tyhle svoje olckůl jistoty. Takže na ně holt asi pořád musím mít vyšší nároky než by oni sami chtěli. Sami si za to můžou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 20.6.25 11:32odpovědět

Cítím to vlastně docela stejně. Líbí se mi, že si autoři nahrávají, co se jim zlíbí a plujou v těch vodách tak klidně a přirozeně, že to prostě budí jen respekt. Ale stejně. Pořád tak nějak tajně doufám, že jednou přijde ta opravdová black metalová šleha. Bude to poprava půlky scény a klanění se emblému Darkthrone bude ještě intenzivnější, že každý, kdo půjde chcát na zeď, tam jednoduše vykreslí to ikonické logo. Ale abych to nezamluvil... Co je to za pohádku z toho úvodu, prosím?

Wurdulak / 14.6.25 11:22odpovědět

Skvělá recenze. Při poslechu jsem měl z alba úplně stejné pocity, jen nejsem schopný je tak krásně převést do textové podoby.

Lomikar / 15.6.25 0:30odpovědět

Moc děkuji! I díky tomu, že mám poslední dobou pocit, že mi hnije mozek a ztrácím jistou pisatelskou citlivost. Sem tam tohle člověk potřebuje číst, aby ho to táhlo psát a přemýšlet o muzice dál. Takže ještě jednou dík.

Wurdulak / 16.6.25 17:26odpovědět

Není vůbec zač, ať se daří i nadále.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky