Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkthrone - Old Star

DarkthroneOld Star

Bhut10.8.2019
Zdroj: CD //#CDVILEF785
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Legenda vydala opět další retro kousek, který baví. Aktuálně je však celek mnohem špinavější a živočišnější. Ubylo punkového halekání a nastoupila ucelenost. Kvalitní věc, jako vždy.

Interval tři roky se stal jakýmsi nepsaným milníkem pro vyhlížení nového alba duetu Darkthrone. Pravda, jde možná o náhodu stiženou posledními nahrávkami, nicméně jako zajímavost to zní hezky. A protože minulá deska vyšla v roce 2016 máme tu jejího nástupce. Tím se stalo album Old Star, což není název, který by se mi nějak líbil, ale to je asi jediná antivlastnost, kterou k dílu chovám.

 

Jasně, když Darkthrone, tak rovnou hodnotíme vysoko, kašleme na všechno a klaníme se kultu. Ano, máme k tomu totiž své důvody. Tahle deska se totiž lehounce vrací někam do dob The Cult Is Alive, tedy do času, kdy se do tvorby kapely začaly velmi citelně ukládat vlivy starých metalů. Možná i proto ten název Old Star. Ačkoliv novinka není tak zuřivá, jako její výše zmíněný sourozenec, rovněž postrádá i určité veselosti, které jsme mohli bezprostředně vstřebávat na minulých albech. Fenrizův čistší zpěv a heavy punkové halekání je fuč. Do uší se vrtá jen drzý Tedův vokál, který pak dostává desku do správně kompaktní uzavřenosti. Nějakou výraznou změnu, ale fakt nečekejte. Od prvních tónů poznáte, že to jsou oni, že to je ten jejich staronový zvuk, kterým si dělají radost a popírají existenci aktuálního letopočtu. Co víc, oni ani nepřipouštějí, že by kdy nastalo nové tisíciletí. To všechno lze z těch tónů bezpečně vyčíst.

 

 

Už obal samotný ctí určitou tradici a potvrzuje fakt, že nejbarevnější obálkou byla ta na Plaguewielder. Je to tak jednoduché a přitom tak pestré, že prohlížením obrázku zabijete nějakou tu minutu navíc, oproti běžnému zkoumání například nových Rammstein. Hudebně se frčí na modelu rockových a metalových klasik osmdesátých let. Myslím, že Fenriz je dnes poslechem old school nahrávek natolik prosycen, že možná ani neví, že některé riffy už kdysi objeveny byly. A nebo jsem idiot a nepoznal jsem umělcův záměr a osobitý šprým. Vůbec bych se tomu totiž nedivil. O čem, že to mluvím? Tak zkuste první půlminutu tohodle a hned po tom první půlminutu tohodle. Náhoda? Černý album je asi jediný, který zná snad každej fanda střídavého/stejnosměrného proudu nazpaměť, takže jde o poměrně okaté využití. Ale, jsou to Darkthrone, takže může jít s klidným svědomím o vtip.

 

Tím se lehce dostávám k faktu, že nová deska nesrší nijak zvlášť exkluzivním přínosem do hudební učebnice jejích dějin. Je to novodobě zahraná klasika, prověřené a fungující manévry v patřičně autentickém soundu a punkovém duchu. Je to druh hudby, která autory baví, kterou mají v krvi, že to z nich prostě musí ven. Ale podobné cancy píše asi každý, komu se nová tvorba skupiny líbí od roku 2007 bez výhrady. Já mám rád komplet všechno, protože každé období má své a to nové se mi líbí pro ten patřičný nadhled a lehkost. Old Star je ale oproti třeba minulé Arctic Thunder v něčem jiné. Je to ona, již výše zmíněná, ucelenost, kterou deska má díky zvolenému vokálu. Zatímco dříve se pánové za mikrofonem co skladbu střídali, tak tentokrát jde o jednotvárný model. Ten parádně funguje, ale pochopím, když někdo řekne, že díky němu se přestává v albu orientovat a ztrácí se mezi skladbami. Co si budeme povídat, ono i to tempo je vesměs stejné, takže pokud tomu nedáte vícero poslechů – lehce nabydete dojmu fádní nahrávky. To už je ale zase na každém jednotlivě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky