Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Darkthrone je povinnost. Tak nějak to vnitřně cítím, ačkoliv jsou kapelou, která už dávno za sebou zanechala to, kvůli čemu jsem si ji oblíbil. Ale nutno říci, že mají v sobě něco, co je mi pořád sympatické. Asi ten nadhled, svéráz, neohlížení se, humor (i ten hudební) a taky odtažitost. Na druhou stranu je mi krajně proti nějakému vnitřnímu nastavení to, že je to kapela, na kterou přísahá kdekdo. Je to asi nějaká forma ublížení, ale prostě si nedokážu připustit, že Darkthrone jsou tak široce oblíbená kapela. Možná za to může jejich hudební variabilita posledních dvaceti let, možná za to může fakt, že jsou to hoši nad věcí a nemluví se o nich s úkosem jako o Burzum. Pořád je to ale značka black metalu primárně a tady mi to prostě vnitřně pne. Kroutí se mi palce u nohou, když mi někdo vypráví o Darkthrone jako o super kapele, a přitom nedokáže docenit alba jako Hate Them nebo Sardonic Wrath a přísahá jen a pouze na ty syrové černoty z devadesátých let nebo rozšafné black’n’rolly, co přišly po roce 2010. Zkrátka tady cítím nějaké osobní elitářství, jakkoliv ho nemám rád. Uvědomuji si je a nehodlám s tím nic dělat.

Pre-Historic Metal je nahrávka, která už svým názvem jasně napovídá, jak to teda bude. Ostatně kdo sleduje kapelu pravidelně a nezlomil nad ní hůl, ten to stejně vytušil. Můžu tady hned z fleku psát o tom, jak si duo maže ortodoxní blekoše na chleba, jak si dělají ze scény srandu a tak podobně, ale přijde mi to jako blbost a docela i mimo mísu. Oni prostě dělají jen to, co je baví, což je stejně okřídlená klauzule, která opět působí tak, že jsem absolutně nad věcí a každému škarohlídovi se ušklíbám. Ne, já tady už delší čas svádím vnitřní boj. Snažím se ponořit do autorských myšlenek a záměrů a byť si myslím, že jim rozumím, pořád mám dojem, že to občas prostě nefunguje. Je hrozně fajn, že kapela je stále plodná, že dokáže napsat šikovné skladby, které dokážou být hitové, ale… Co vlastně chci? Co vlastně hledám? Čekám pořád na nějakou nihilistickou smršť? Sám vlastně nevím…

Určitě dokážu plnohodnotně přiznat, že se mi ta deska líbí tak napůl. Možná na tři čtvrtě, ale o tom už se dá diskutovat. Líbí se mi ten archaický, a přitom prostorný zvuk. Mám strašně rád ty bicí, jak jsou živé, přirozené a znějí, jako by hrály přímo před vámi. S tím souvisí i ta řinčivost kytar. Tentokrát tu zazní dokonce pár syntezátorových pasáží a zpěvy se opírají opět o různé polohy, které jsou nutně spjaté se starými metaly. A tím se už trochu dostáváme k vysvětlení názvu. Tahle deska je totiž jasný heavy/speed metal starých let. Strašlivě moc z toho dýchá Mercyful Fate a celá řada klenotů éry NWOBHM. Pro fanoušky takové muziky je určena i novinka téhle blackmetalové legendy. A na tom to celé stojí i padá.

Občas mám dojem, že jsou ty skladby takové překotné a nemají výrazný motiv nebo linku, která by mě dokázala zabavit. Jsou to momenty takové primitivní – ano, vlastně prehistoricky naivní –, kde se jede v takovém jednodušším módu. Riffy už jste nejspíš někde slyšeli, nebo vám to prostě připomíná něco staršího. Záměr? Já si snad ani netroufám odpovědět. Ale lhal bych, kdybych řekl, že tu naopak nejsou skladby, které jsou vkusné, silné, chytlavé, zkrátka velmi zdařilé. Jde mi právě o takové ty skoro doommetalové (archaicky), o ty, kde je ten syntezátor nebo něco drobátko jinačího. Takže rozhodně nelze říci, že by to bylo prázdné album. Poutavé momenty tady skutečně jsou, naštěstí v dostatečném množství, a díky autorské zkušenosti mají i velký potenciál.

Ještě se musím zmínit o obalu nahrávky… No regulérně nejblbější obal, který kdy Darkthrone měli. Asi je to možná fór nebo úlitba tomu dobovému metalu, nevím. Nějak tomu nerozumím. V bookletu najdete fotky zajímavých tvarů kořenů stromů nebo jiných samorostů, čímž je zpečetěn jakýsi význam úcty k přírodě. Lze v tom hledat i spojitost s onou dřevní hudbou, a tak všelijak šikovně můžeme kombinovat líbivá vysvětlení. Mně se to líbí.

Jak to celé shrnout. Jsou to Darkthrone a to je pro mě osobně fakt kult, jakkoliv pitomě to zní. Je to kapela, kterou mám z toho black metalu hodně rád, byť už ho několik desítek let vyloženě nehrají. Takže – lze odpouštět kultu? Mělo by se… Do nějaké míry asi ano. Byl bych však sám proti sobě, kdybych řekl, že se mi ta deska celá nelíbí. Možná je pořád brzy na nějaké závěry, ale tyhle moje myšlenky prostě musely ven. Tak si to poslechněte a udělejte si obrázek sami. Co vám budu furt vykládat, safra…