Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dave Gahan - Hourglass

Dave GahanHourglass

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hourglass je umně vytvořenou osobní zpovědí lídra Depeche Mode, jejíž kvalita a pravost si s nejlepšími kousky této světové kapely nikterak nezadá.

Po čtyřech letech od vydání solové prvotiny se Dave Gahan z kultovních Depeche Mode rozhodl upéct spolu se svými přáteli druhou nahrávku deseti songů s názvem Hourglass. Nahrávku v mnoha ohledech od debutu odlišnou, a to je ten pravý důvod si ji trochu probrat a přiblížit. Jak známo, v domovské kapele se po skladatelské stránce (textové i hudební) nejvíce činí Martin Gore, který už zároveň má první samostatné pokusy dávno za sebou. Gahanův tvůrčí přetlak vrcholí až v posledních letech a to se vzestupnou tendencí. Po celkem slušné, ale nikterak úžasné solové prvotině Paper Monsters, se dokázal se svými příspěvky prosadit i u Depeche Mode (Playing The Angel, SOTU). Myslím si, že docela zásadním způsobem, neboť právě Gahanovy věci patřily k tomu nejlepšímu, co si pánové při hraní na anděly i poslední universiádě dovolili. Na Hourglass se hlavním dílem podílel na všech deseti písních a naplno tak dokázal, že už dávno není jen ten povrchní exhibicionista v popředí silné kapely. Od roku 2007 je třeba brát jméno David Gahan velmi vážně a to ve všech směrech, zejména těch umělecky tvořivých.

 

Hourglass je album temné a pevně semknuté. Je skutečně uvěřitelnou epizodou myšlenek hlavního mozku, zdá se velmi stresujících, přesto nějakým kouzelným způsobem probouzejících. Gahan vypráví své pocity uhrančivým způsobem plným oddanosti tomu, co dělá a čemu věří. A dělá to věru dobře. Svůj zpěv nenásilně plasticky mění, dokáže s ním přirozeně a vkusně pracovat, přesně se přizpůsobit danému momentu. Že se stále jedná o ten hluboký "depešácký" vokál je jasné v první okamžik, ale už pár let je také jasné a slyšitelné, kterak si se svým klenotem v hrdle vyhrává a kam až se dokáže výrazově posunout. Myslím si, že nejdál ve svých možnostech zašel právě na Hourglass. Na albu, jehož hudební náplň je v mnoha ohledech odlišná od dob Paper Monsters, kde bylo přece jen více vsazeno na rockovou živočišnost. Hlavní změnou Hourglass v tomto směru je pokud možno co největší využití různých elektronických zvuků, ruchů a klávesových ploch. A to s takovou hustotou, za kterou by se nemuseli stydět ani Nine Inch Nails, kteří mi tu a tam v ráznějších chvilkách vytanou na mysli. Kytara se samozřejmě také dostane ke slovu, ale není to zdaleka její zásluha, jakým to hudebním jazykem Hourglass hovoří. Kytary pouze dokreslují to, co klávesy a různé samply vytvořili. Před tímto elektronickým hýřením klobouk dolů, ale pokud se touto cestou vydal jeden z elektronických pionýrů, nešel ani čekat jiný než učebnicový výkon.

 

http://25.media.tumblr.com/tumblr_mcq97v8XRZ1ryp6kjo1_500.jpg

 

Je pravdou, že po většinu času se děj alba odehrává na jemných (jak už jsem zmínil, velmi tklivých) vlnách, důkazem budiž opravdu křehké kousky Miracles nebo Down. V prvním případě se jedná až o ambientní hraní si s pocity a v tom druhém spíš o pomalé atmosférické dumání na konec desky. Na druhou stranu jsou zde zastoupeny i vystupňovanější tracky, namátkou Deeper And Deeper či Use You. Nechybí ani klasický radiový hit, bez kterého by se vše sotva obešlo. Za singl byl vybrán (jistě to nebyla složitá volba) song Kingdom, který, ač přes možnou prvoplánovou líbivost, se vážně povedl a patří k tomu lepšímu, co Hourglass nabízí. I když těžko se nějak vyjadřovat o tom, co zde považovat za lepší a méně povedené. Tomuto dělení bych se rád obloukem vyhnul a znovu prohlásil novinku za spojenou a nerozpadající se koláž. Každopádně nelze album odbýt jedním nebo dvěma poslechy, protože i přes charakteristické rysy z profláknuté minulosti, se Gahan pokouší dostat mnohem dál, než nabízí svým způsobem zaběhnutá tvorba Depeche Mode. Těm, kteří se v podobně laděné hudbě rádi pohybují, Hourglass vřele doporučuji, stojí to za to. A starým dobrým "depešákům" tohle říkat ani nemusím, ti už mají dávno naposloucháno...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky