Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dave Gahan - Hourglass

Dave GahanHourglass

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Hourglass je umně vytvořenou osobní zpovědí lídra Depeche Mode, jejíž kvalita a pravost si s nejlepšími kousky této světové kapely nikterak nezadá.

Po čtyřech letech od vydání solové prvotiny se Dave Gahan z kultovních Depeche Mode rozhodl upéct spolu se svými přáteli druhou nahrávku deseti songů s názvem Hourglass. Nahrávku v mnoha ohledech od debutu odlišnou, a to je ten pravý důvod si ji trochu probrat a přiblížit. Jak známo, v domovské kapele se po skladatelské stránce (textové i hudební) nejvíce činí Martin Gore, který už zároveň má první samostatné pokusy dávno za sebou. Gahanův tvůrčí přetlak vrcholí až v posledních letech a to se vzestupnou tendencí. Po celkem slušné, ale nikterak úžasné solové prvotině Paper Monsters, se dokázal se svými příspěvky prosadit i u Depeche Mode (Playing The Angel, SOTU). Myslím si, že docela zásadním způsobem, neboť právě Gahanovy věci patřily k tomu nejlepšímu, co si pánové při hraní na anděly i poslední universiádě dovolili. Na Hourglass se hlavním dílem podílel na všech deseti písních a naplno tak dokázal, že už dávno není jen ten povrchní exhibicionista v popředí silné kapely. Od roku 2007 je třeba brát jméno David Gahan velmi vážně a to ve všech směrech, zejména těch umělecky tvořivých.

 

Hourglass je album temné a pevně semknuté. Je skutečně uvěřitelnou epizodou myšlenek hlavního mozku, zdá se velmi stresujících, přesto nějakým kouzelným způsobem probouzejících. Gahan vypráví své pocity uhrančivým způsobem plným oddanosti tomu, co dělá a čemu věří. A dělá to věru dobře. Svůj zpěv nenásilně plasticky mění, dokáže s ním přirozeně a vkusně pracovat, přesně se přizpůsobit danému momentu. Že se stále jedná o ten hluboký "depešácký" vokál je jasné v první okamžik, ale už pár let je také jasné a slyšitelné, kterak si se svým klenotem v hrdle vyhrává a kam až se dokáže výrazově posunout. Myslím si, že nejdál ve svých možnostech zašel právě na Hourglass. Na albu, jehož hudební náplň je v mnoha ohledech odlišná od dob Paper Monsters, kde bylo přece jen více vsazeno na rockovou živočišnost. Hlavní změnou Hourglass v tomto směru je pokud možno co největší využití různých elektronických zvuků, ruchů a klávesových ploch. A to s takovou hustotou, za kterou by se nemuseli stydět ani Nine Inch Nails, kteří mi tu a tam v ráznějších chvilkách vytanou na mysli. Kytara se samozřejmě také dostane ke slovu, ale není to zdaleka její zásluha, jakým to hudebním jazykem Hourglass hovoří. Kytary pouze dokreslují to, co klávesy a různé samply vytvořili. Před tímto elektronickým hýřením klobouk dolů, ale pokud se touto cestou vydal jeden z elektronických pionýrů, nešel ani čekat jiný než učebnicový výkon.

 

http://25.media.tumblr.com/tumblr_mcq97v8XRZ1ryp6kjo1_500.jpg

 

Je pravdou, že po většinu času se děj alba odehrává na jemných (jak už jsem zmínil, velmi tklivých) vlnách, důkazem budiž opravdu křehké kousky Miracles nebo Down. V prvním případě se jedná až o ambientní hraní si s pocity a v tom druhém spíš o pomalé atmosférické dumání na konec desky. Na druhou stranu jsou zde zastoupeny i vystupňovanější tracky, namátkou Deeper And Deeper či Use You. Nechybí ani klasický radiový hit, bez kterého by se vše sotva obešlo. Za singl byl vybrán (jistě to nebyla složitá volba) song Kingdom, který, ač přes možnou prvoplánovou líbivost, se vážně povedl a patří k tomu lepšímu, co Hourglass nabízí. I když těžko se nějak vyjadřovat o tom, co zde považovat za lepší a méně povedené. Tomuto dělení bych se rád obloukem vyhnul a znovu prohlásil novinku za spojenou a nerozpadající se koláž. Každopádně nelze album odbýt jedním nebo dvěma poslechy, protože i přes charakteristické rysy z profláknuté minulosti, se Gahan pokouší dostat mnohem dál, než nabízí svým způsobem zaběhnutá tvorba Depeche Mode. Těm, kteří se v podobně laděné hudbě rádi pohybují, Hourglass vřele doporučuji, stojí to za to. A starým dobrým "depešákům" tohle říkat ani nemusím, ti už mají dávno naposloucháno...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky