Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Gilmour - Luck And Strange

David GilmourLuck And Strange

Jirka D.20.5.2025
Zdroj: blu-ray (# 19802804819) // hi-res stereo mix 24 bit / 96 kHz
Posloucháno na: Marantz UD7007 / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Gilmourova pátá sólová deska je v mnoha ohledech typickým albem svého autora a byla by skvělá, nebýt velmi neskromné a řekl bych až přehnané produkce.

Sledovat, jak postupně stárnou vaše rockové hvězdy a idoly z mládí, bývá mnohdy dost nejednoznačný proces, v němž se mísí emoce nejrůznějšího druhu a občas to dokonce vede k jednoduchému závěru, že by udělaly o dost lépe, kdyby radši držely hubu. Našel bych asi vícero hudebních velikánů, jejichž hudby si nesmírně vážím, ale v momentě, kdy podlehli spasitelskému komplexu a ucítili nutkavou potřebu kázat, odcházel jsem do ústraní a trochu jsem se styděl. V tomto kontextu byla sólová dráha Davida Gilmoura jednou z těch důstojnějších a alba vydávaná pod jeho vlastním jménem aspoň z mého malého pohledu nikdy neměla potřebu napravovat svět. Netvrdím, že vím o všem - je tisíc věcí, které nesleduju a nevnímám, možná mi toho mnoho uniká, ale pravdou je to, že ze všech stávajících nebo bývalých členů Pink Floyd to byl právě Gilmour, kterého jsem poslouchal a stále poslouchám nejvíc.

 

Beru proto jako zapomenutou věc to, že v roce 2022 se v návalu emocí pokusil Gilmour zabodovat na festivalu politicky angažované písně a společně s ukrajinským muzikantem Andriy Khlyvnyukem z kapely Boombox vytvořil největší hrůzu v dějinách Pink Floyd. Asi rozumím tomu, že tehdy opětovně rozdmýchaný a jeho ženou Polly Samoson notně živený spor s Watersem mohl nakrátko zatemnit jinak (doufám) jasnou mysl, a byla to přesně ta chvíle, kdy jsem odcházel a styděl jsem se moc. Ale to je pryč a řečeno s klasikem: čo bolo, to bolo, terazky som Luck And Strange.

 

David Gilmour

 

Je to Gilmourova pátá sólovka v rozpětí let 1978 až 2024, z čehož je vidět, že Gilmour na nic nespěchá a šetří si novou desku většinou tak na jedno desetiletí, z čehož samozřejmě mohou vysvítat obavy, zda se nejedná o desku poslední. Snad ne. Pokud bych ji měl vystihnout nějak jednoduše, napadají mě v podstatě dvě charakteristiky – jednak je to album zcela předvídatelné a pro autora typické (což je vlastně dobře), a jednak je to album asi nejvíc přeprodukované v jeho historii. Jestli je dobře i to, probereme níže. V podstatě už jen pohled do bookletu v jeho posledních stranách je dlouhatánským seznamem jmen, sborů, studií a hudebních těles, jejichž množství připomíná závěrečné titulky hollywoodského biáku (ZDE a ZDE). Přesná čísla samozřejmě nemám, ale troufám si tvrdit, že tohle bylo hodně, opravdu hodně drahé.

 

Poměrně intuitivně z toho plyne, že album Luck And Strange není až taková intimní, skromná Gilmourova deska, ale spíš na míru poskládaný výpravný projekt, jemuž autor propůjčuje svoje jméno … a samozřejmě i své hudební nadání. Na tomto místě si vlastně uvědomuju, že teprve až u čtvrté skladby A Single Spark jsem zaznamenal opravdu překrásné, pro autora typické kytarové sólo a až tehdy jsem si uvědomil, že uběhly tři skladby bez tohoto silného prvku. Rozhodně tím ale nechci říct, že by album ubíhalo bez povšimnutí a krásných motivů, jen těžiště je prostě jinde a Gilmour a jeho kytarová hra jsou jen jednou z několika dalších, podobně zásadních ingrediencí. Jaké jsou ty další? Sbory a orchestrace v různé intenzitě od dominantní až po ambientní, druhý hlas jeho dcery Romany, které hodný tatíček prošlapává cestičku a která naprosto ovládla skladbu Between Two Points, mimochodem předělávka písně původně od The Montgolfier Brothers - originál můžete zkusit ZDE.

 

 

Pojítkem celého alba je melancholie, životní smutek a sentiment po starých časech, tedy typické vyjadřovací prostředky Gilmoura jako hudebníka a Polly Samson jako textařky. Přesně v tomto duchu ve vypjaté formě je zakončena základní část alba, tedy skladba Scattered. Od dob High Hopes se jedná o jakousi formu obchodní značky, byť stejné naléhavosti a intenzity tento zhudebněný souboj proti toku času už nikdy nedosáhl (tentokrát určitě ne). V různé míře se tento pocit prolíná celou deskou, která je celkově zklidněná, uvolněná a taková smířená, dokonce bych řekl až tak, že dosahuje do jisté míry Cohenovského rozměru (skladba A Single Spark). Výjimkou by mohla být sedmá Dark and Velvet Nights, která začíná hodně rockově a svým zkresleným a záměrně zdrsněným zvukem vytváří dojem živého záznamu z malého klubu, kde Gilmour coby vřelý a skromný rocker, co to ještě pořád dokáže rozbalit, hraje pro několik svých nejbližších. Je to čistě jen krátký dojem, jenž je docela drsně pohřben následnými orchestracemi a chorály. S jejich nástupem je rázem po skromnosti.

 

Pro mě svým způsobem velmi překvapivý - a rovnou říkám že velmi nepříjemně překvapivý - je na desce Luck And Strange přístup k masteringu zvuku, který si myslím, že snad úplně poprvé v autorově historii podlehl potřebě zvyšovat neúměrně hlasitost na úkor přirozenosti, prostorovosti a vzdušnosti (přece Pink Floyd, ne?). Komprese je velmi zřetelná napříč všemi skladbami a pocit zahlcenosti především v refrénech je hodně citelný, což si jasně uvědomíte při skončení základní části nahrávky a příchodu úvodních tónů první bonusové skladby Yes, I Have Ghosts. Z nějakého důvodu tato skladba tomuto přístupu nepodlehla a její euforická vzdušnost je neskutečný kontrast proti slisované produkci předchozích písní. Navíc její podstata založená na akustických nástrojích a až neo-klasicistním přístupu má úžasně osvěžující účinek a píšu zcela upřímně, že právě tuto píseň mám ze všech úplně nejraději.

 

 

Čímž jsem tedy otevřel závěr v podobě bonusových skladeb, které jsou na vydání blu-ray celkem čtyři. Druhá z nich je titulní Luck And Strange označená jako original barn jam, pod čímž si můžete představit jazzově načichlou seanci opět s autentickým zvukem, která by byla naprosto úžasná, kdyby byla zásadně kratší. Čtrnáct minut více méně téhož materiálu příliš nevypovídá o hudební kreativitě a umění improvizace zúčastněných muzikantů, byť pro nekonfliktní a nevzrušivý poslech dobře poslouží i to. Poslední dvě skladby jsou orchestrální verze dvou věcí ze základního tracklistu a společným znakem obou je filmový, soundtrackový rozměr. Bohužel ovšem rozměr poněkud unylý, táhlý a uspávací, takže pokud by něco takového mělo fungovat jako filmová hudba pro Mayovky, Vinnetou by za jízdy usnul, spadl z koně a zlámal si vaz. Plytkost obou orchestrálek nepodněcuje mnoho představivosti nebo touhy se opakovaně vracet a spíš mi to přijde jako takový soundtrack k odchodu do důchodu.

 

Zmíněný blu-ray disk kromě čtyř bonusových skladeb nabízí dvě zvukové stopy, a to hi-res stereo mix 24 bit / 96 kHz (můj případ) a potom multichannel ve standardu Dolby Atmos. Čistě papírové provedení je vkusné, booklet obsáhlý a dostatečný pokud jde o informace, takže fanoušek a sběratel dostane přesně to, co k poslechu potřebuje.

 

Luck And Strange blu-ray


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 20.5.25 20:27odpovědět

Krásně popsané album, chvílemi recenzí poslané do horoucích pekel, ale tak, že interpret se recenzentovi ukloní a ještě poděkuje :-) Album sbírá oslavné ohlasy na všech frontách a tak jsem jej třikrát zkusil. Bohužel, bez efektu - opravdu je to soundtrack pro odchod do důchodu. Gilmoura velebím pro nejkrásnější kytarová sóla na světě, ale tohle je fakt luxusně vyprodukovaná uspávanka, která si hraje na veliké umění. Nóbl nuda. Respekt, úcta, zásluhy, hybatel rockové hudby...ale ještě nejsem cílovka!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky